Prolog
Jedenadvacetiletý student biologie z Yale jménem John Nordyke se probudil za svítání na okraji vesnice v Zaire, severně od Bumby. Převalil se v propoceném spacím pytli a zadíval se špinavým okénkem svého nylonového horolezeckého stanu. Naslouchal přitom zvukům tropického dešťového pralesa, smíšeným se zvuky procitající vesnice. Slabý vánek přinášel teplý, dotěrný odér kravského hnoje, prolnutý štiplavým pachem kouře ohňů, na kterých se vařilo. Vysoko nad sebou zahlédl opice, skotačící v bujné vegetaci, která mu zakrývala výhled na oblohu.
Spal trhaně, a když vstal, cítil se nejistý a slabý.
Cítil se nesporně hůř než včera večer, kdy dostal asi hodinu po večeři záchvat zimnice a horečku. Usuzoval, že je to malárie, i když proti ní pečlivě preventivně užíval chinin. Problém byl ten, že se člověk nemohl vyhnout mrakům moskytů, které se každý večer vynořovaly ze skrytých jezírek v bažinaté džungli.
Váhavou chůzí zamířil do vesnice, aby se vyptal na nejbližší kliniku. Nějaký potulný mnich mu řekl, že v Jambuku, městečku vzdáleném několik kilometrů na východ, je belgická misijní nemocnice. John, kterému bylo špatně a bál se, rychle sbalil tábor, nacpal si stan a spací pytel do ruksaku a vyrazil do Jambuku.
John na šest měsíců přerušil studium, aby mohl fotografovat africká zvířata, jako třeba gorilu horskou, kterým hrozilo vyhubení. Byl to jeho chlapecký sen – kráčet ve stopách slavných badatelů devatenáctého století, kteří jako první prozkoumali Temnou Afriku.
Jambuku bylo jen o málo větší než vesnice, z níž právě odešel, a misijní nemocnice nevzbuzovala velkou důvěru. Byla to jen chatrná skupina budov ze škvárobetonových tvárnic, které vesměs naléhavě potřebovaly opravu. Střechy byly buď z rezivějícího vlnitého plechu, nebo doškové, jako u domorodých chýší, a po elektřině ani stopy.
Johna přijala nejprve jeptiška oděná v tradičním rouchu a znalá pouze francouzštiny a pak musel čekat v zástupu domorodců ve všech stupních debility a nemocnosti. Při pohledu na ostatní pacienty uvažoval, jestli tady nechytne nejspíš něco ještě horšího, než už má. Nakonec ho přijal usoužený belgický doktor, který uměl trochu anglicky, i když ne moc. Prohlídka byla rychlá, a jak už John tušil, diagnóza zněla na „nával“ malárie. Lékař naordinoval injekci chininu a poradil Johnovi, aby se vrátil, kdyby mu do zítřka nebylo líp.
Po prohlídce poslali Johna do ošetřovny, aby si ve frontě počkal na injekci. Tehdy si všiml nedostatečného zabezpečení asepse. Sestra neměla jednorázové jehly, ale střídala jen tři injekční stříkačky. John si byl jistý, že jejich krátký pobyt ve sterilizačním roztoku nestačí k tomu, aby je zbavil choroboplodných zárodků. Kromě toho je sestra lovila z tekutiny prsty.
Když na něj přišla řada, chtěl něco říci, ale jeho francouzština nebyla dostatečně plynná a věděl, že lék potřebuje. Bylo to pro něj těžké rozhodnutí, ale v této chvíli nezbytné.
Během následujících několika dní byl John rád, že mlčel, protože se brzy začal cítit lépe. Zůstal v oblasti Jambuku a zabýval se fotografováním příslušníků kmene Budza. Byli to vášniví lovci, dychtiví předvádět svou zdatnost plavovlasému cizinci. Třetí den se John připravoval k návratu na řeku Zaire ve stopách Henryho Stanleye, když se jeho zdravotní stav prudce změnil k horšímu. První, čeho si všiml, byla úporná bolest hlavy, následovaná v rychlém sledu zimnicí, horečkou, nauseou a průjmem. Doufal, že to přejde, zalezl do stanu, třásl se v něm celou noc a snil o domově s čistými prostěradly a koupelnou přes chodbu. Ráno si připadal slabý a dehydrovaný, potmě několikrát zvracel. S velkou námahou udělal ranní toaletu, oblékl se, i poskládal věci a zvolna zamířil do misijní nemocnice. Když dorazil na izolaci, začal zvracet jasně červenou krev a zhroutil se na podlahu kliniky.
O hodinu později procitl v místnosti obývané dvěma dalšími pacienty, oba trpěli malárií, která odolávala všem lékům.
Lékař, tentýž, který Johna vyšetřil při předchozí návštěvě, se polekal Johnova stavu a zaznamenal několik podivných přídatných symptomů: zvláštní vyrážku na hrudi a malá povrchová krvácení v očích. Ačkoliv doktorova diagnóza ještě stále zněla malárie, nebyl si už tak jistý. Nebyl to typický případ. Jako přídatnou léčbu se rozhodl nasadit chloramfenikol pro případ, že by měl chlapec tyfovou horečku.
Dr. Lugasa, okresní zdravotní komisař pro oblast Bumba, pohlédl otevřeným oknem své kanceláře na šíři řeky Zaire, třpytící se v ranním slunci. Byl by raději, kdyby se pořád ještě jmenovala Kongo se vší záhadností a vzrušením, které ten název probouzel. Pak se přinutil vrátit duchem k práci a znovu se zadíval do dopisu, který právě obdržel z misijní nemocnice v Jambuku. Dopis se týkal úmrtí jednoho Američana, nějakého Johna Nordykea, a farmáře, který přijel na návštěvu z plantáže u řeky Ebola. Misijní lékař tvrdil, že jejich úmrtí způsobila neznámá infekce, která se rychle šíří. Dva pacienti, kteří byli s Američanem na pokoji, čtyři členové plantážníkovy domácnosti, kteří se o farmáře starali, a deset ambulantních pacientů kliniky se dostavili s těžkými případy téže nemoci.
Dr. Lugasa měl dvě možnosti. Za prvé, neudělat nic, což byla bezpochyby ta nejmoudřejší možnost. Bůhví, jaké tam v buši bují endemické choroby. Za druhé mohl vyplnit děsivou hromadu úředních formulářů a nahlásit incident do Kinshasy, kde by někdo jako on sám, jen výš postavený na byrokratickém žebříčku, pravděpodobně rozhodl, že nejlepší bude nepodniknout nic. Dr. Lugasa samozřejmě věděl, že pokud by se rozhodl formuláře vyplnit, byl by pak povinen odcestovat do Jambuku, kterážto představa mu v tomto zvláště vlhkém a horkém ročním období připadala mimořádně odporná.
Se zábleskem provinilosti spustil dr. Lugasa dopis do koše na papíry.
O týden později dr. Lugasa nervózně přešlapoval při pohledu na věkovitý letoun DC-3, přistávající na letišti v Bumbě. Jako první vystoupil dr. Bouchard, nadřízený dr. Lugasy z Kinshasy. Předchozího dne telefonoval dr. Lugasa doktoru Bouchardovi, aby jej informoval o zprávě, kterou právě dostal – v oblasti kolem misijní nemocnice v Jambuku se šíří vážná nákaza neznámou nemocí. Nezasahovala jen místní obyvatelstvo, ale také nemocniční personál.
Oba lékaři se pozdravili na tarmaku a pak nastoupili do Toyoty Corolly doktora Lugasy. Dr. Bouchard se zeptal, jestli nejsou nějaké nové zprávy z Jambuku. Dr. Lugasa si odkašlal, ještě stále rozčilený z toho, co se ráno dozvěděl prostřednictvím vysílačky. Jedenáct ze sedmnácti členů lékařského personálu už bylo po smrti, spolu s nimi sto čtrnáct vesničanů. Nemocnice byla zavřená, protože už ji dost dobře neměl kdo provozovat. Dr. Bouchard se rozhodl, že v celé oblasti Bumba bude vyhlášena karanténa. Rychle uskutečnil nezbytné telefonáty do Kinshasy a pak nařídil zdráhavému doktoru Lugasovi, aby zařídil dopravu na zítřejší ráno – navštíví spolu Jambuku a posoudí situaci z první ruky.
Následujícího dne, když oba lékaři zajeli vozem do vylidněného dvora misijní nemocnice v Jambuku, uvítalo je podivné ticho. Podél zábradlí prázdné verandy pobíhala krysa a na jejich smysly zaútočil hnilobný zápach. S bavlněnými kapesníky u nosů zdráhavě vystoupili z landroveru a opatrně nakoukli do nejbližší budovy. Byly v ní dvě mrtvoly, obě už rozložené horkem. Teprve až ve třetí budově našli někoho, kdo byl ještě naživu – ošetřovatelku v horečnatém deliriu. Lékaři vstoupili do opuštěného operačního sálu, navlékli si rukavice, pláště a masky v opožděné snaze ochránit se. Ještě stále v obavách o vlastní zdraví ošetřili nemocnou sestru a pak hledali další členy personálu. Mezi téměř třiceti mrtvými našli čtyři další pacienty, kteří se drželi naživu.
Dr. Bouchard vyslal rádiem zprávu do Kinshasy s požadavkem, aby pohotovostní služba zairského letectva převezla helikoptérou několik pacientů z misijní nemocnice do hlavního města. Než však oddělení infekčních chorob v univerzitní nemocnici poskytlo informace, jak pacienty izolovat během transportu, žila už jen ošetřovatelka. Technika izolace bude muset být vynikající, zdůraznil Bouchard, protože mají zřejmě co dělat s vysoce nakažlivou a smrtelně nebezpečnou chorobou.
Belgická ošetřovatelka, převezená letecky do Kinshasy, zemřela ve tři hodiny ráno navzdory masívní terapii. Nebyla provedena žádná diagnóza, ale po autopsii byly vzorky její krve, jater, sleziny a mozku odeslány do Institut de Médicine Tropical v belgických Antverpách, dále do Centra pro kontrolu chorob v Atlantě, USA, a do Výzkumného ústavu mikrobiologického v anglickém Porton Down.
V oblasti Jambuku bylo nyní známo dvě stě devadesát čtyři případů nemoci, s procentem úmrtí kolem devadesáti.
Virus z Jambuku se podařilo izolovat takřka současně ve třech mezinárodních laboratořích. Bylo zaznamenáno, že strukturálně je stejný jako marburský virus, pozorovaný poprvé roku 1976 jako smrtelná nákaza mezi zaměstnanci laboratoří, pracujícími se zelenými opicemi z Ugandy. Nový virus, výrazně virulentnější než marburský, byl pojmenován Ebola – po řece Ebola severně od Bumby. Byl považován za nejsmrtonosnější mikroorganismus, pozorovaný od dob dýmějového moru.
Dva měsíce po počáteční nákaze se neznámá choroba v Jambuku začala považovat za úspěšně potlačenou, protože v oblasti nebyly po několik týdnů hlášeny žádné nové případy.
V oblasti Bumba zrušili karanténu a obnovili leteckou dopravu. Virus Ebola se evidentně vrátil ke svým původním zdrojům. O jaké zdroje se jedná, zůstalo naprostou záhadou. Mezinárodní tým odborníků včetně Dr. Cyrila Dubcheka z Centra pro kontrolu chorob, který sehrál velkou roli při lokalizaci viru horečky z Lassy, zkoumal celou oblast a pátral po zdroji viru Ebola mezi savci, ptáky a hmyzem. Virologové neměli ani za mák úspěch. Nenašli ani stopu.
Dr. Rudolf Richter, vysoký, důstojný oftalmolog, původem ze západního Německa, spoluzakladatel Richterovy kliniky v Los Angeles, si posunul brýle a přejel pohledem propagační materiály, rozložené na kulatém stole v konferenčním sále kliniky. Po pravici měl svého bratra a partnera Williama, absolventa obchodní školy, který materiály zkoumal se stejnou pozorností. Týkaly se kampaně na příští čtvrtletí, na získání nových předplatitelů plánu zdravotní péče kliniky. Kampaň byla zaměřena na mladé lidi, kteří jako skupina byli relativně zdrávi. Odtud se braly v předplácení zdravotní péče skutečné peníze, jak rychle zdůraznil William.
Rudolfovi se letáky líbily. Byla to první příjemná věc, která ho ten den potkala. Den začal špatně, nabouraným blatníkem na křižovatce silnice do San Diega, jehož důsledkem byla ošklivá proláklina na jeho novém BMW. Pak tu byla chirurgická pohotovost, která kliniku podporovala. Pak tu byl tragický pacient s AIDS s jakousi osudnou komplikací, který mu kašlal do obličeje, když se pokoušel o vyšetření sítnice. A k dovršení toho všeho ho kousla jedna z opic, které používal při svém projektu očních cizopasníků. To je ale den!
Rudolf zvedl inzerát, navržený pro losangeleský Times Sunday Magazíne. Byl dokonalý. Kývl na Williama, který pokynul propagačnímu pracovníkovi, aby pokračoval. Následující částí představení byl třicetisekundový televizní šot, určený pro večerní zprávy. Byly v něm bezstarostné dívky v bikinách na pláži v Malibu, hrající volejbal s nějakými pohlednými mladíky. Rudolfovi připomněl drahý inzerát na pepsi-kolu, ačkoliv vychvaloval koncepci předplacené zdravotní péče, poskytované organizacemi jako Richterova klinika, v kontrastu s konvenční medicínou dodatečně placených služeb.
S Richardem a Williamem tu byla přehršle dalších lékařů z řad personálu, včetně doktora Navarrea, šéflékaře. Všichni to byli vedoucí pracovníci kliniky a patřilo jim menší množství akcií.
William si odkašlal a zeptal se, má-li někdo z personálu nějaké dotazy. Nikdo neměl. Po odchodu pracovníků z propagace vyjádřila skupina přívětivé uznání tomu, co jim bylo předloženo. Po krátké diskusi o výstavbě nové satelitní kliniky, která měla uspokojit nárůst předplatitelů z oblastí Newport Beach, byla pak schůze ukončena.
Dr. Richter se vrátil do své ordinace a vesele zastrčil propagační letáky do aktovky. Byla to skvostná místnost, když bral člověk v úvahu relativně nízký plat, který pobíral jako lékař. Jeho plat však byl jen nepatrným zlomkem v porovnání s tím, co mu vynášely akcie kliniky. Richterova klinika i doktor Rudolf Richter si finančně stáli velmi dobře.
Doktor Richter dokončil vyšetření svých pacientů a obešel své pacienty na pooperačním oddělení: dvě odchlípené sítnice, obtížné případy. Oběma se dařilo dobře. Cestou zpět do své ordinace si pomyslel, jak málo se jako jediný oftalmolog na klinice zabývá chirurgií. Vadilo mu to, ale při tom, kolik bylo ve městě oftalmologů, měl štěstí, že je na tom aspoň takhle. Byl rád, že ho bratr před osmi lety získal pro ten nápad s klinikou.
Převlékl se z bílého pláště do modrého blejzru, vzal aktovku a opustil kliniku. Bylo po deváté hodině večer a dvoupatrové kryté parkoviště bylo skoro prázdné. Během dne tam bylo vždycky plno a William už mluvil o potřebě jeho rozšíření, nejen kvůli prostorám, ale i kvůli investicím – takovým věcem Rudolf vpravdě nerozuměl a ani nechtěl.
Doktor Richter přemítal o hospodaření kliniky a nevšiml si dvou mužů, čekajících ve stínu garáže. Nezaznamenal je, ani když vykročili za ním. Muži byli oblečeni v tmavých úřednických oblecích. Vyšší z obou měl jednu paži jakoby soustavně ztuhlou ve skrčenecké pozici. V ruce svíral tlustou aktovku, kterou musel vzhledem k nehybnosti loketního kloubu držet ve výšce.
Jak se přibližoval ke svému autu, vycítil dr. Richter za zády kroky mužů, kteří zrychlili tempo. Hrdlo mu sevřel nepříjemný pocit. Těžce polkl a vrhl přes rameno nervózní pohled. Zahlédl dva muže, kteří zřejmě kráčeli přímo k němu. Když procházeli pod stropním světlem, doktor Richter mohl ocenit, jak pečlivě jsou oblečeni, že mají čisté košile a hedvábné kravaty. Hned měl o trochu lepší pocit. I tak však zrychlil krok, když obcházel zezadu svůj vůz. Našel klíče, odemkl dvířka na straně řidiče, hodil dovnitř aktovku a vklouzl do příjemné vůně koženého čalounění. Začal zavírat dveře, když ho nějaká ruka zastavila. Dr. Richter zdráhavé zvedl oči do klidné, prázdné tváře jednoho z mužů, kteří ho sledovali. Mužův obličej přejel náznak úsměvu, když k němu doktor Richter tázavě vzhlédl.
Dr. Richter se opět pokusil přitáhnout k sobě a zavřít dvířka, ale muž je zvenčí pevně držel.
„Můžete mi říci, kolik je hodin, pane doktore?“ řekl ten muž zdvořile.
„Jistěže,“ řekl Richter, rád, že nalezl bezpečné vysvětlení pro mužovu přítomnost. Podíval se na hodinky, ale než stihl promluvit, ucítil, jak ho naráz táhnou z auta. Chabě se pokusil bránit, ale velmi rychle ho přemohl a omráčil úder otevřenou dlaní na tvář, který ho srazil k zemi. Nějaké ruce hrubě hledaly jeho náprsní tašku, slyšel, jak se trhá látka. Jeden z mužů řekl „obchodník“ tónem, který zněl opovržlivě, zatímco druhý řekl: „Vem tu aktovku.“ Dr. Richter cítil, jak mu ze zápěstí stáhli hodinky.
Skončilo to stejně náhle, jako začalo. Dr. Richter slyšel vzdalující se kroky a bouchnutí dveří auta, pak skřípot pneumatik na hladkém betonu. Několik vteřin ležel bez pohnutí, rád, že je naživu. Našel brýle a nasadil si je, všiml si, že levá čočka praskla. Jakožto chirurg měl v první řadě starost o své ruce: to bylo první, co si zkontroloval, ještě předtím, než se zvedl ze země. Vstal a začal zkoumat zbytek. Bílou košili a kravatu měl ušpiněné kolomazí. Vpředu na blejzru mu chyběl knoflík a na jeho místě byla malá trhlina ve tvaru otisku koňského kopyta. Kalhoty měl roztržené od pravé přední kapsy až ke koleni.
„Bože, to je ale den!“ řekl si pro sebe a pomyslel si, že v porovnání s přepadením je ten ranní nabouraný blatník triviální záležitost. Okamžik zaváhal, pak znovu našel klíče a vrátil se na kliniku. Šel zpět do ordinace. Zavolal bezpečnostní službu a rozvažoval, má-li zavolat losangeleskou policii. Představa nežádoucí pozornosti, kterou by to upoutalo ke klinice, ho přinutila váhat – a vůbec, co by policie mohla dělat? Zatímco diskutoval sám se sebou, zavolal manželce, aby jí vysvětlil, že přijde o trochu později, než ho čekali. Pak si šel na záchod prohlédnout obličej v zrcadle. Nad pravou lícní kostí měl odřeninu, znečištěnou špínou z parkoviště. Zatímco si ji opatrně ošetřoval antiseptikem, snažil se spočítat, jakou částkou přispěl k blahobytu lupičů. Dospěl k závěru, že to byla asi stovka dolarů v náprsní kapse, kreditní karty a identifikační doklady, včetně kalifornské lékařské licence. Nejvíc mu ale vadila ztráta hodinek. Byl to dárek od manželky. No, to se dá nahradit, pomyslel si, když uslyšel zaklepání na vnější dveře.
Pracovník bezpečnostní služby se podlézavě omlouval, takový problém tu prý nikdy dříve nebyl, škoda, že tam nebyl on. Sdělil doktoru Richterovi, že garáže prošel jen půl hodiny před ním, při své obvyklé obchůzce. Doktor Richter muže ujistil, že ho z ničeho neobviňuje, je pouze třeba podniknout kroky k zajištění toho, aby se takový incident neopakoval. Lékař pak vysvětlil své důvody, proč nechce volat policii.
Následujícího dne se doktor Richter necítil dobře, ale přičítal symptomy šoku a skutečnosti, že bídně spal. V půl šesté mu však už bylo dost špatně, aby uvažoval o zrušení schůzky, kterou měl se svou milenkou, sekretářkou v oddělení zdravotních záznamů. Nakonec do jejího bytu šel, ale brzy odešel, aby si odpočinul, načež strávil noc neklidným převalováním v posteli.
Den nato bylo doktoru Richterovi opravdu špatně. Když vstal od štěrbinové lampy, měl závrať a točila se mu hlava. Snažil se nemyslet na to, že ho kousla opice nebo že na něj kašlal ten pacient s AIDS. Byl si dobře vědom, že AIDS se nepřenáší takovým náhodným kontaktem. Starosti mu dělala spíš ta infekce bez diagnózy. V půl čtvrté dostal zimnici a začínal pociťovat intenzívní migrenózní bolest hlavy. Pomyslel si, že je to začátek horečky, zrušil zbytek návštěv, které měl objednané na odpoledne, a odjel z kliniky. To už si byl dost jistý, že má chřipku. Když dorazil domů, stačil manželce jen pohled na jeho bledý obličej a zarudlé oči, aby ho poslala do postele. V osm hodin ho hlava bolela tolik, že si vzal Percodan. V devět dostal úporné křeče v břiše a průjem. Manželka chtěla zavolat doktora Navarrea, ale doktor Richter jí řekl, že dělá zbytečný poplach a že mu bude dobře. Vzal si Dalmane a usnul. Ve čtyři hodiny se probudil a odvlekl se do koupelny, kde zvracel krev. Zděšená manželka se od něj vzdálila jen na tak dlouho, aby stihla zavolat pro sanitku, která by ho odvezla na kliniku. Nic nenamítal. Neměl sílu něco namítat. Věděl, že takhle zle mu ještě nikdy v životě nebylo.
Marissu Blumenthalovou něco vyrušilo. Jestli ten stimul vyšel z jejích vlastních myšlenek nebo z nějaké malé změny v jejím okolí, to nevěděla, nicméně soustředění bylo pryč. Když zvedla oči od knihy, kterou držela v klíně, uvědomila si, že světlo za oknem se změnilo z bledé zimní běloby na inkoustovou čerň. Pohlédla na hodinky. Žádný div. Bylo skoro sedm.
„Ježkovy voči,“ zamumlala Marissa, používajíc jeden z výrazů, které si uchovala z dětství. Rychle vstala a na okamžik pocítila závrať. Byla natažená na dvou nízkých houpacích křeslech s vinylovým potahem v koutě knihovny Centra pro kontrolu chorob (CKC) v Atlantě déle, než by myslela. Měla na ten večer schůzku a plánovala si návrat domů na půl sedmou, aby se stihla připravit.
Zvedla objemnou Fieldovu Virologii a zamířila k polici s rezervacemi, cestou si protahovala ztuhlé svaly na nohou. Ráno si byla zaběhat, ale jen tři kilometry, ne obvyklých šest.
„Potřebujete pomoci s tou příšerou na polici?“ žertovala paní Campbellová, mateřská knihovnice. Zapínala si přitom svou věčnou šedou pletenou vestu. V knihovně nebylo nijak moc teplo.
Při vší humornosti nebyla šeptaná poznámka paní Campbellové nijak nepodložená. Učebnice virologie vážila čtyři a půl kila – což bylo deset procent Marissiny tělesné váhy. Měřila jen stopadesát centimetrů, ačkoliv pokud se jí někdo zeptal – tvrdila, že měří stopadesátpět, jakkoliv to byla pravda, jen když měla podpatky. Aby vrátila knihu na místo, musela se rozpřáhnout nazad a pak ji skoro hodit na polici.
„Jediná pomoc, kterou s tou knihou potřebuju,“ řekla Marissa, „je dostat její obsah do mého mozku.“
Paní Campbellová se podmanivě usmála. Byla to milá, přátelská osoba, jako skoro každý v CKC. Pokud se týkalo Marissy, organizace na ni dělala spíš dojem akademické instituce než federální agentury, kterýžto statut oficiálně získala roku 1973. Převládala tu atmosféra nadšení a upřímnosti. Ačkoliv sekretářky a provozní personál odcházeli v půl páté, odborný personál zůstával bez výjimky déle, pracovalo se často až do časných ranních hodin. Lidé věřili tomu, na čem pracovali.
Marissa vyšla z knihovny, jejíž prostory byly beznadějně nedostatečné. Polovina knih a periodik Centra se nepořádně skladovala v místnostech roztroušených po celém komplexu. V tom smyslu tedy CKC opravdu byla federálně řízenou zdravotní agenturou, nucenou škudlit formou úspor na domácím rozpočtu. Marissa si všimla, že taky vypadá jako federální agentura. Hala byla vymalovaná matnou, oficiální zelení a podlaha pokrytá šedým vinylem, uprostřed vyšlapaným. U výtahu byla nevyhnutelná fotografie usmívajícího se Ronalda Reagana. Hned pod obrázek někdo nemístně zastrčil kartičku s nápisem: „Jestli se vám letos nelíbily odměny, tak jen počkejte napřesrok!“
Marissa vyběhla do schodů po dvou. Její kancelář – to bylo příliš honosné označení: byla to spíš králíkárna – byla o patro výš než knihovna. Bylo to skladiště bez oken, které kdysi možná bývalo komorou na košťata. Stěny byly z natřených škvárobetonových tvárnic a bylo tu právě dost místa na kovový psací stůl, skříň na spisy, lampu a otáčecí židli. Byla však šťastná, že ji má. Boj o prostor v Centru zuřil bez ustání.
A přece, navzdory všem handicapům, si byla Marissa dobře vědoma, že CKC funguje. Po celá léta poskytovalo fenomenální zdravotní služby nejen ve Spojených státech, ale i pro cizí země. Živě si vybavovala, jak Centrum vyřešilo před léty záhadu Legionářské nemoci. Od chvíle, kdy byla organizace roku 1942 založena pod názvem Úřad pro výzkum malárie, aby tuto nemoc vymýtila z amerického Jihu, byly takových případů stovky. Roku 1946 ji přejmenovali na Centrum nakažlivých chorob, se specializovanými laboratořemi pro baktérie, plísně, parazity, viry a rickettsie. Rok nato přidali laboratoř pro zoonózy, nemoci zvířat přenosné na člověka, jako je mor, vzteklina a slezinná sněť. Roku 1970 se organizace znovu přejmenovala na Centrum pro kontrolu chorob.
Když si Marissa ukládala několik článků do erární aktovky, přemýšlela o minulých úspěších CKC. Byla si vědoma, že jeho dějiny byly jedním z primárních důvodů, pro které do Centra sama přišla. Když dokončila pediatrickou stáž v Bostonu, přihlásila se k Epidemiologické zpravodajské službě (EZS) a byla přijata na dva roky jako zpravodaj. Bylo to jako dělat detektiva ve zdravotnictví. Teprve před třemi a půl týdny, těsně před Vánocemi, dokončila úvodní kurs, který jí měl poskytnout výcvik pro novou roli. Kurs se zabýval správou veřejného zdravotnictví, biostatistikou a epidemiologií – studiem a kontrolou zdraví a chorob u dané populace.
Marisse se na tváři objevil pokřivený úsměv, když si navlékala tmavomodrý plášť. Absolvovala úvodní kurs, no dobře, ale jak se jí při lékařském výcviku tak často stávalo, připadala si totálně neschopná poskytnout skutečnou pomoc v nouzi. Bude to obrovský skok i ze školních škamen do bitevního pole, až a pokud vůbec dostane nějaký úkol. Vědět, jak se chovat k případům specifické choroby v domorodých společenstvích, aby se odhalila příčina, forma nákazy a hostitelé – to bylo na míle vzdáleno od rozhodování, jak zvládnout skutečnou nákazu, ohrožující skutečné lidi skutečnou chorobou. Vlastně to nebyla otázka „jestli“, jenom „kdy“.
Marissa zvedla aktovku, zhasla světlo a zamířila přes halu k výtahům. Úvodní epidemiologický kurs absolvovala s osmačtyřiceti dalšími muži a ženami, z nichž většina, stejně jako ona sama, byli povoláním lékaři. Bylo mezi nimi několik mikrobiologů, několik ošetřovatelek, dokonce jeden dentista. Uvažovala, jestli všichni jako ona procházejí v současnosti krizí sebedůvěry. V medicíně lidé o takových věcech zpravidla nemluvili – nepatřilo to k jejich image.
Pro doplnění výcviku ji nasadili do oddělení virologie se specializací na patogeny – což si při výběru mezi možnostmi zaškrtla na prvním místě. Vyhověli jejímu požadavku, protože byla nejlepší žákyní ve třídě. Ačkoliv měla Marissa ve virologii nevelké vědomosti, což byl důvod, proč trávila tolik času v knihovně, požádala o umístění do tohoto oddělení, protože současná epidemie AIDS katapultovala virologii do přední linie výzkumu. Dříve vždycky hrála druhé housle, až po bakteriologii. Teď bylo ve virologii plno činnosti a Marissa se na ní chtěla podílet.
U výtahů pozdravila Marissa skupinku lidí, kteří tam čekali. Některé z nich znala, z toho většinu z oddělení virologie, které mělo správní kancelář hned přes chodbu od její králíkárny. Ostatní neznala, ale všichni se k ní hlásili. Možná tu prožije krizi důvěry ve své profesionální schopnosti, ale aspoň si připadá vítaná.
V přízemí se Marissa zastavila, aby si zapsala odchod, což se po páté hodině odpoledne požadovalo, a pak zamířila na parkoviště. Ačkoliv byla zima, v ničem tu počasí nepřipomínalo to, co zakoušela předchozí čtyři roky v Bostonu, takže se ani neobtěžovala zapnout si kabát. Sportovní červená Honda Prelude vypadala tak, jak ji ráno opustila: uprášená, špinavá a zanedbaná. Ještě pořád měla massachusettskou poznávací značku – vyměnit ji patřilo k mnoha úkolům, kter...
mek4test