Nano je věnováno příslibu, který nanotechnologie přináší pro lékařství, a naději, že všechna její rizika budou minimální
Malost často bývala tou nejméně oceňovanou vlastností. Stále jsme nabádáni, abychom mysleli „velkoryse“ a ne „malicherně“. Ale dnes jsou nepatrné rozměry středem zájmu v chemii, fyzice a biologii v oboru zvaném nanotechnologie, který transformuje svět vědeckého výzkumu a vývoje a bude mít obrovský dopad na medicínu. Ačkoli se nanotechnologie objevila teprve na konci minulého století, je to už fenomén v řádech mnoha miliard dolarů a na scéně se stále rychlejším tempem vynořují její další a další komerční uplatnění.
V oblasti nanotechnologie je to, co je malé, skutečně miniaturní. Základní jednotkou délky je nanometr: jedna miliardtina metru. Když si představíme, že by dětská cvrnkací kulička měřila jeden nanometr, pak by celá Země představovala jeden metr. Atom vodíku má v průměru přibližně jednu desetinu nanometru; molekula DNA měří dva až tři nanometry. Z živých organismů mají viry velikost v rozmezí 20 až 400 nanometrů; bakterie jsou větší. Salmonela, původce tyfu a devadesáti procent případů otravy potravinami ve světě, je dlouhá přibližně 2 500 nanometrů, široká asi 500 nanometrů a má tenký, ocásku podobný bičík dlouhý také 500 nanometrů. Buňky tvořící lidské tělo jsou větší; kulaté červené krvinky mají v průměru kolem 7 000 nanometrů, bílé krvinky i přes 10 000 nanometrů.
Tento tajuplný nanosvět se víc než zákony makrochemie a fyziky řídí kvantovou mechanikou, kde vazby, síly a pole vítězí nad hmotností, gravitací a setrvačností. A síla těchto vazeb, sil a polí je obrovská, představuje potenciální energii načerpanou z kataklyzmat miliard explozí supernov, k nimž došlo během existence vesmíru.
V mikrokosmu struktur jednotlivých atomů a molekul nabývají zvláštní důležitosti povrchové jevy, protože poměr plochy povrchu k objemu dramaticky vzrůstá, což v zásadě odhalí jejich negativně nabitá elektronová pole, a tudíž jejich vlastnosti. Například v nanosvětě zlato nemá zlatou barvu a není inertní. Ale důležitější pro nanotechnologii je uhlík, základní stavební kámen života, o němž je známo, že tvoří jak diamant, tak grafit. Nedávno se zjistilo, že v říši nanotechnologie vytvářejí atomy uhlíku další překvapivé a podivuhodné nanostruktury, jsou-li vystaveny stejným drsným podmínkám, jaké existují uvnitř hvězd zvaných červený obr. Tyto struktury, nazývané fullereny, zahrnují i takzvaný buckyball klastr se 60 atomy uhlíku o průměru jeden nanometr, a co je pro nanotechnologii ještě důležitější, také nanotrubice s různou délkou a strukturou o průměru 1,3 nanometru. Tyto překvapivé konstrukce mají jedinečné fyzikální vlastnosti i úžasnou sílu, lehkost, stabilitu a vodivost, a jak se bude nanotechnologie dál rychle rozvíjet, poroste i jejich význam.
Nanotechnologie tedy představuje celý svět možností, avšak také potenciální hrozbu. Ani odborníci neznají účinky nanočástic na životní prostředí nebo zdraví. Například bylo zjištěno, že konkrece uhlíkových nanotrubic se podobají mikroskopické struktuře azbestu s jeho známými karcinogenními účinky. Je známo, že nanočástice pronikají do lidského těla, dokonce do mozku. Neví se však, nakolik to může být škodlivé.
Druhá hrozba nanotechnologie vyplývá z jejího bezprostředního komerčního úspěchu. Je pravdou, že nikdo nehlídá, co se v tomto mnohamiliardovém výzkumu a vývoji děje. Nad potenciálním negativním vlivem nanočástic neexistuje žádný dohled, jako byl například při výzkumu rekombinace DNA. Výzkumem nanotechnologie se zabývají tisíce soukromých laboratoří a každá se usilovně, bez jakýchkoli ohledů snaží být první, kdo si zajistí drahocenné patenty v konkurenčním prostředí, kde nejdůležitější je utajení a kde jsou rizika zlehčována či dokonce ignorována.
Cyklista se rozhodl vyjet si na relaxační projížďku – skutečný trénink mu, měl znovu začít v úterý, po absolvování dalších testů. Trenéři usoudili, že bude dobré, když se projede, aby rozehnal určitou ztuhlost, která se u něj včera projevila, ale trvali na tom, že se nesmí příliš přepínat. Také se ujistili, že má obvyklé senzory pro srdeční tep, frekvenci dechu a parciální tlak kyslíku, a také GPS, aby mohl být důkladně monitorován.
Trasa, kterou mu určili, vedla na sever od Boulderu ke Carterově jezeru a zpět. Celkem měřila asi sto dvacet kilometrů, ale po cestě nebylo žádné velké převýšení. Pokud se čekalo, že cyklista a jeho kolegové budou závodit na zamýšlené úrovni, měli by ujet sto dvacet kilometrů v převážně rovném terénu bez velké námahy.
Po několika kilometrech se cyklista začal nudit a ztrácet trpělivost. Věděl, že se nemá přespříliš namáhat, ale cítil se tak dobře, jako by se vznášel nad silnicí. V nohou měl mnohem větší sílu než kdy předtím, a nejenže mu nedocházel dech, ale dýchal pravidelně a lehce jako při procházce v parku. Byl krásný jarní den a cyklista si vychutnával hřejivé slunce, které se mu opíralo do zad. Navzdory varováním se mu zachtělo vyvinout větší energii. Proč by neměl využít toho, že se cítí tak dobře? Možná ho nějak potrestají, nicméně cyklista pevně věřil, že ti lidé nesplní žádnou ze svých hrozeb a jeho rodině tam doma neublíží. Tyto sankce platily pro případ, kdyby se pokusil uprchnout, a ne že se při tréninku bude příliš snažit. Dokonce si pomyslel, že za takové očividné zlepšení kondice by ho mohli třeba odměnit.
K čertu s tím! řekl si jezdec a opřel se do pedálů, usilovně šlapal a zvyšoval rychlost, těsně shrbený nad řídítky, aby zmenšil odpor větru. Věnoval se cyklistice jen asi rok, ale pochyboval, že je na světě někdo, kdo by ho předčil. Neměla snad jeho země brzy dokázat světu, že její sportovci mohou závodit na světové úrovni a ve všech disciplínách založených na vytrvalosti?
Trasa měla jedno výraznější stoupání a cyklista na ně tvrdě zaútočil, přičemž zpočátku zadržel dech. Nijak nezpomalil a ujížděl po asfaltové silnici, jako by byla rovná, a ne se sklonem šest procent. Opravdu teď závodil, přímo letěl, celý vzrušený. Najednou v půli kopce nemohl dýchat a v hrudi a levém podžebří se mu ozvala ostrá bodavá bolest. Automaticky zvedl ruku k hrdlu, jako by cítil, že se mu svírají dýchací cesty. Pokusil se zabrzdit, ale ztratil kontrolu, kolo se stočilo doprava, narazilo do nízkého obrubníku a prudce jej vyhodilo na svažující se krajnici, kde byla zčásti tráva, zčásti štěrk. Cyklista tvrdě dopadl na zem, odrazil se a skutálel se dolů, kde se zastavil. Ruce a nohy měl poškrábané a rozedřené, ale na tom nezáleželo, protože i přes největší úsilí nemohl popadnout dech. Navíc se silně potil, srdce mu bušilo neuvěřitelným tempem a bolest nepolevovala. Muž, na pokraji bezvědomí, nemohl vstát, ani se jakkoli pohnout.
Netušil, jak dlouho tam ležel, tělo měl na povrchu nehybné, ale uvnitř se stále rychleji vymykalo kontrole jako porouchaný jaderný reaktor. Po nějaké době – deset, třicet minut? – si uvědomil, že kolem něj stojí nějaké postavy. Tři nebo čtyři lidé mluvili jeden přes druhého a čísi ruka mu stiskla zápěstí. Muž poznal, že to jsou jeho krajané – byl sice ve Spojených státech, ale tohle byli Číňané jako on. Patřili k jeho týmu. Hrubě ho zvedli ze silnice a položili na nějaký tvrdý povrch, pak ucítil jiný druh pohybu. Jeho posledním dojmem, než ztratil vědomí, bylo, že ho někam vezou, zřejmě zpátky na domovskou základnu.
Technik v dodávce vypnul zařízení GPS. Fungovalo dobře – lokátor kombinovaný s monitorem životně důležitých funkcí spustil alarm a tým ihned věděl, že číslo pět má potíže i kde se nachází. Bylo snadné najít veřejnou silnici a naštěstí cyklistův pád nikdo neviděl, ani nikdo nezastavil, aby mu pomohl. Při nehodě se dostal mimo silnici a skutálel se z malého náspu, kde ho kolemjedoucí nemohli vidět. Vedoucí lékař to jistě velmi ocení.
Teď subjekt vykazoval velmi neobvyklou směsici příznaků, ale nic, co by už dřív neviděli. GPS ukazovala, jakou jel rychlostí – příliš velkou pro tuto fázi tréninkového cyklu. Zdálo se, že o tohohle jezdce přijdou, nicméně doktor věděl, že právě dnes má náhodou přijet nová skupina subjektů. Na druhé straně to byla škoda; tenhle mohl být velkým příslibem, protože sportoval už předtím, než se dostal do konfliktu se zákonem.
Za dvacet minut byli u cíle. Dodávka zacouvala k nakládací a vykládací rampě, kde čekal další zdravotnický tým, a převezli cyklistu do místnosti bez oken, plně vybavené pro první pomoc. Zatímco muž ležel v bezvědomí na nosítkách, jeden sanitář mu rozstřihl cyklistický dres a druhý sem přivezl cosi, co se podobalo dialyzačnímu přístroji. Když zařízení zapojili, monitor EEG ukázal, že tu není žádná mozková funkce, ale to mělo podružný význam – museli zajistit, aby srdce dál pracovalo a oni mohli recyklovat krev a přesně zjistit, co se stalo, ačkoli o tom měli dost přesnou představu.
O půl hodiny později byl jezdec technicky mrtev, ale jeho dýchání i srdeční a životně důležité funkce byly mechanicky zachovávány dál. Jeho tělo bude velmi pravděpodobně zkoumáno a uchováno s ostatními v tomto stavu tak dlouho, dokud to bude užitečné. Mužova krev protékala systémem, který ji odstřeďoval ve vzorcích o jednom stu kubických centimetrů, oddělil obvyklé složky od přidaných látek a pak znovu zavedl krevní buňky a plazmu zpátky do tohoto uměle udržovaného oběhu.
Do místnosti vstoupil chirurgický tým, v rukavicích a oblečení jako při normální operaci. Jediným rozdílem bylo, že si nikdo z týmu příliš nelámal hlavu se sterilitou a jejich mytí před operací bylo přinejmenším povrchní. Bez okolků vyoperovali mrtvému muži slezinu a odebrali vzorek plic. Jak ze sleziny, tak ze vzorku plic byly okamžitě pořízeny řezy a hned v téže místnosti je prohlédl jeden z vedoucích výzkumných pracovníků z personálu. Pod vysoce výkonným mikroskopem uviděl to, co předpokládal i množství mikroskopických, safírově modrých kuliček blokujících kapiláry. Výzkumník pohlédl na hodinky. Věděl, že šéf je v zahraničí, ale o tomhle se musí dozvědět hned.
Ta mladá žena je zoufalá a bezbranná. Na hrudi jí sedí velký muž, brání jí v pohybu, hlavu má otočenou a dívá se na druhý konec dlouhé místnosti. Žena přes toho muže nevidí, ale ví, že se tam děje něco zlého. Cítí, že někdo, koho zná a na kom jí záleží, zemře. Pokusí se vymanit zpod té tíhy a přitom vzhlédne do tváře svého mučitele. Je to muž, kterého poznala v jednom z pěstounských domovů a institucí, kde vyrůstala, muž, který se dostal příliš blízko. Odvrátí pohled a pak se na něj znovu podívá. Teď to je jiný muž, její strýc, nejhorší z lidí, kteří ovlivnili její život, a v ruce drží videokameru, kterou ta žena nenávidí.
Její odporný strýc říká něco albánsky kolegovi, který je kdesi v místnosti. Žena ten jazyk zná, ale už mu nerozumí. Výraz na strýcově tváři, s krutým úsměvem, je výrazem predátora a ona je kořist. Vychutnává si hrůzu své oběti a znovu promluví, tentokrát anglicky. „Tak dělej!“ vyštěkne na svého krajana. „Zastřel ho!“ Žena se nadzvedne a nepřirozeně zkroutí hlavu, aby viděla. Jiný muž v kukle je připoutaný izolační páskou k židli. Škube sebou dozadu a dopředu, jak se pokouší vyprostit paži nebo nohu, jako zoufalý hmyz lapený v pavučině. Druhý muž má pistoli. Obchází židli, vykřikuje něco albánsky, občas přiskočí s namířenou zbraní a zaboří ji do těla svázaného muže. Hraje si s ním jako kočka s myší. Najednou ozbrojený muž volnou rukou strhne muži kuklu a ohlédne se na svého partnera. Žena spoutanou oběť poznává. Je to Will, bývalý spolužák z lékařské fakulty. A teď žena vidí muže s pistolí a také ho poznává. Je to její otec. Pohlédne na ni, otočí se zpět k Willovi, a zatímco se do světa rozlehne její výkřik „Ne!“, střelí zajatce do hlavy.
Stejně náhle, jako se objevila, tíha na její hrudi zmizela. Těžká učebnice molekulární imunologie, kterou si předtím četla, se zaduněním upadla na podlahu. Mladá žena se posadila na pohovce, na okamžik dezorientovaná, zpocená a třesoucí se zimou v obývacím pokoji svého bytu. Postupně si uvědomila nějaký cizí zvuk, ne výkřiky nebo střelbu, ale pronikavé zvonění. Byl to její zvonek u dveří, na který za osmnáct měsíců, co tu bydlela, někdo zazvonil tak nanejvýš dvakrát.
Žena, stále zmatená, se nejistě postavila a vydala se do úzké předsíně. Kdo u ní proboha může zvonit? Podívala se kukátkem a příchozího poznala. Otočila se a opřela se zády o dveře, znovu ohromená. Drsný zvuk zvonku zněl v jejím většinou prázdném bytě zdánlivě silněji než ve skutečnosti, ale když se vzpamatovala i hrůzy a napětí zlého snu, vypadal snesitelněji. Na uklidněnou se zhluboka nadechla, zatímco návštěvník pustil prst ze zvonku a třikrát hlasitě a rychle zaklepal. Vždycky byl vytrvalý. Žena se s povzdechem zase otočila, odemkla oba zámky a otevřela dveře.
„Pio!“ zvolal George Wilson. „Tak přece jsi doma. To je skvělé! Jak se máš?“ Rty stiskl v nejistém úsměvu, jak se marně snažil pohlédnout jí do očí a odhadnout její reakci na svou nečekanou přítomnost u jejích dveří. Když oči sklopil, spatřil její skoro nahé tělo, a úsměv se mu rozšířil. Aspoň ten pohled na ni byl příjemný. Pro něj byla stejně svůdná jako vždy. Podal jí žalostně vypadající kytici růží.
„Georgi, co tu sakra děláš?“ zeptala se Pia Grazdaniová ostře. Oddělovala každé slovo a nijak se nesnažila zastřít silnou rozmrzelost. Ruce měla v bok, bradu vzhůru, rty pevně sevřené. Teprve když si všimla, kam George zírá, uvědomila si, že má na sobě jen sportovní podprsenku a kalhotky a že je ji celou vidět z chodby bytového domu, kde si hrálo několik dětí sousedů. Od jejích nohou a dál až k pohovce, na níž usnula, se táhla cestička jednotlivých kousků běžeckého oblečení: boty, kotníkové ponožky, bílé tílko, běžecké tričko, šortky a malý batoh. Na kávovém stolku ležel iPod se sluchátky.
„Pojď radši dál,“ vyzvala ho s neskrývanou rezignací a ustoupila do skromně, ale vkusně zařízeného pokoje. „K čemu jsou ty kytky?“ V jejím tónu se ozývala podrážděnost.
„K čemu myslíš? Je jednadvacátého dubna. Máš přece narozeniny. Všechno nejlepší, Pio.“ George se usmál, pak rozpačitě pokrčil rameny a zavřel za sebou dveře. Postavil cestovní batoh na kolečkách na zem a zasunul jeho rukojeť.
„Aha,“ prohodila Pia stroze. „Mám narozeniny?“ Věděla, kolikátého je, ale nijak to nebrala na vědomí. Ustoupila zpátky do bytu a cestou si posbírala běžecké vybavení. George se s potěšením zadíval na půvabné křivky Piina zadečku a ocenil, že má postavu ve skutečnosti stejně nádhernou, jak si ji představoval během mnoha dlouhých měsíců, co Piu neviděl. Pozoroval ji, jak si rychle obléká šaty, které zvedla z podlahy. Když se ztěžka posadila na pohovku, přitáhla si kolena k hrudi a bosé nohy si opřela o kraj nízkého stolku, podívala se přes celý pokoj na George. Bylo bolestně jasné, že jeho překvapivou návštěvou není nijak nadšená. George se rozhlédl po bytě. Byl dosti prostorný, skrovně zařízený zřejmě novým, nijak výrazným nábytkem. Na George to činilo dojem, že tu nikdo nebydlí. Neviděl nikde žádné dekorativní drobnosti, žádné fotografie, jen hromadu lékařských učebnic na jinak prázdném jídelním stole.
„Pěkný byt,“ poznamenal George ve snaze říci něco pozitivního. Byl nervózní, ale odhodlaný. Po měsících, kdy Pie telefonoval, nechával neopětované hlasové zprávy a posílal bezpočet prosebných e-mailů a esemesek prakticky bez odpovědi, se rozhodl za Piou zajet a její narozeniny využil jako záminku pro tuto neohlášenou návštěvu.
Od doby, co se spolu naposled viděli téměř před dvěma roky v New Yorku, se George pokusil změnit svůj přístup a dokonce chodil s několika hezkými, atraktivními ženami ve zdravotním centru UCLA, kde byl druhým rokem jako rezident na radiologii. George si myslel, že je teď odolnější, ale když se nyní ocitl v Piině společnosti, uvědomil si, že do ní není o nic méně zamilovaný, pokud se to tak dalo říci. Láska totiž zněla lépe než posedlost. Jeho touha po ní se stala součástí jeho života a nejspíš to tak zkrátka a dobře zůstane. Úplně tomu propadl. Nakonec už George své chování vůbec nechápal, jen se s ním smířil.
Teď George přistoupil k pohovce a pokusil se o oční kontakt. Pia jako obvykle pohled odvrátila. George se přes to dokázal přenést. Za ty čtyři roky na lékařské fakultě si zvykl, že Pia není schopná oční kontakt navázat. Od doby, co oba ukončili studium a jejich cesty se rozešly, George si toho hodně přečetl o poruše reaktivní emoční vazby a posttraumatické stresové poruše. Už dřív během jejich vztahu George na Piin návrh kontaktoval její bývalou sociální pracovnici Sheilu Brownovou, která mu naznačila, že Pia s těmito poruchami bojuje. George vyznával heslo, že ve vědění je síla, a jako budoucí lékař chtěl Pie pomoci a vyléčit ji, nebo si to aspoň říkal. Takovéto informace pro něj byly velkým zdrojem podpory a umožnily mu během let si medicínsky vysvětlit Piinu neschopnost opětovat jeho vášnivou lásku. Tímto způsobem se mohl George vyrovnat s tím, co by jiní možná považovali za nesnesitelné, dokonce zničující, pro svou sebeúctu.
George došel ke stolku a podal Pie květiny. Pia si vzdychla, a jak jí klesla ramena, poklesla s tím i Georgeova odvaha. Doufal v mnohem vlídnější přijetí.
„Všechno nejlepší…“
„Georgi, víš, že se o svoje narozeniny nestarám,“ řekla Pia a dál si pažemi objímala kolena. „A tohle je navíc ta nejubožejší kytka, jakou jsem za dlouhou dobu viděla.“ Její tón ztratil část své tvrdosti.
George pohlédl na květiny. Měla pravdu. Všechny byly zvadlé. Zasmál se těm květinám i sám sobě. „Mají za sebou náročnou cestu. Koupil jsem je na poslední chvíli na letišti v L.A.; v nočním letu do Denveru jsem měl prostřední sedadlo, mačkal jsem se mezi dvěma lidmi, kteří museli vážit tak sto padesát kilo. Kytky jsem držel celou dobu, protože jsem je nechtěl zavřít do přihrádky nahoře. Pak jsem s nimi stál hodinu a půl v autobusu, a potom jsem chytil taxík sem do tvého bytu.“
„Proč jsi mi nejdřív nedal vědět, že chceš přijet?“ zeptala se Pia a zavrtěla hlavou v údivu, že George z náhlého popudu přiletěl sem až z Los Angeles v naději, že ho ráda přivítá. To by ona v životě neudělala.
„Nemohl jsem ti to dát vědět. Neodpovídalas na hlasové zprávy, e-maily ani esemesky. Už jsem myslel, že tě zase unesli.“
„Nedělej z toho melodrama,“ odbyla ho Pia, i když jí po zádech přeběhl mráz. Při Georgeově poznámce sebou škubla, jako by ji někdo udeřil. Od té příhody, kdy jako vyvrcholení řady tragických událostí ji unesli v New Yorku, se snažila celý ten zážitek vytěsnit z paměti, ale přesto ji stále tížil, o čemž svědčil i děsivý sen, z něhož ji George právě probudil.
„Tak dobře,“ řekla Pia s dalším povzdechem. Vzduch jí hlasitě unikl z plic jako z prasklého balonu. „Asi máš pravdu, nereagovala jsem, ale ne záměrně. Myslím tím, že jsem záměrně neignorovala jen tebe. Měla jsem tolik práce, že jsem ignorovala všechny a všechno.“
Když šok z toho, že vidí George, a hrůza ze zlého snu pomalu ustoupily, Pia konečně začala být schopná soustředit myšlenky. „Poslyš, nechci být protivná. Mám za sebou těžkou noc. Pracovala jsem do šesti do rána, a když jsem se vrátila, místo abych šla spát, byla jsem si zaběhat. Pak jsem se pokoušela si číst. Tohle není nejlepší chvíle, abych měla společnost.“ Znovu si vzdychla. Začalo jí docházet, že si bude muset s Georgem nějak poradit.
Čím jasněji jí to myslelo, tím víc si uvědomovala, že Georgeovu náhlou návštěvu si pravděpodobně zavinila sama a nejen proto, že ignorovala jeho vytrvalé pokusy s ní znovu navázat kontakt. Problém ve skutečnosti pramenil z toho, co mu řekla v nemocničním pokoji v New Yorku před dvěma lety, na konci událostí kolem jejího únosu. Byla si vědoma toho, že ho tehdy povzbudila víc, než měla. Mluvila s ním o lásce, o tom, že sama neví, co je láska, a že se chce změnit a být schopna cítit něco takového jako George, o němž věděla, že ji miluje. Dokazovala jí to jeho neochvějná osobní obětavost, kterou Pie projevoval, přestože se od ní nedočkal žádné odezvy.
Tehdy spolu Pia a George mluvili v přítomnosti svého kolegy, také studenta medicíny, Willa McKinleyho, který ležel na nemocničním lůžku obklopený monitory, plný hadiček, a jeho život visel na vlásku. Byl střelen do hlavy, tak jak se Pie o tom zdálo ve snu, a Piini únosci ho zanechali na místě v domnění, že je mrtvý. Ti muži chtěli, aby Pia a s ní i George přestali vyšetřovat úmrtí Piina učitele Tobiáše Rothmana, ale Pia nakonec dokázala, že za jeho smrtí byla vražda. Teď Pia znovu ucítila, jak ji zamrazilo. Pochybovala, že se někdy dokáže vyrovnat i celou tou děsivou aférou s Willovým postřelením.
„Víš něco nového o Willovi?“ zeptala se Pia v naději, že uslyší nějaké dobré zprávy, protože předpokládala, že George je s jejich bývalými spolužáky v kontaktu častěji než ona.
„Co jsem naposled slyšel, je to pořád stejné. Ale to bylo už před několika týdny. Antibiotika ho stále nedokázala zbavit infekce. Ani několikeré chirurgické odstranění nekrotické tkáně.“
Pia přikývla. Tolik věděla také. Úporná osteomyelitida ve Willově lebce, kam pronikla kulka, byla rezistentní vůči všem antibiotikům. Samozřejmě že to věděla: Willovy pokračující zdravotní problémy byly z velké části důvod, proč odešla pracovat sem, do Boulderu v Coloradu.
„Dám je do vody,“ nabídl se George, dychtivý něco dělat. „Třeba se vzpamatují.“ Přešel do malé kuchyňky vedle obývacího pokoje a začal hledat něco na květiny. Kuchyň, stejně jako celý byt, vypadala téměř neobývaná. Lednička byla prázdná až na několik energetických nápojů a pár balených sendvičů. George jeden vzal a přečetl si, že je prošlý už víc než tři týdny.
„Co kdybychom si zašli na oběd?“ navrhl George, který od včerejška nejedl a měl příšerný hlad. Když se mu nedostalo odpovědi, dál prohlížel poličky a hledal něco podobného váze. Našel nějaké sklenice, ale ty byly příliš malé. Nakonec vložil stonky kytice do dřezu a unaveně se na ně zadíval. Sám se necítil o nic lépe, než jak vypadaly ty květiny.
„Podívej, Georgi, mrzí mě, že jsem v posledních pár měsících neodpovídala na tvé vzkazy.“ Pia se zvedla z pohovky a teď stála ve dveřích nevelké kuchyně.
George chtěl poznamenat, že nereagovala na vzkazy mnohem déle než dva měsíce, ale raději držel jazyk za zuby. Pokusil se jí podívat do očí, ale Pia se jeho pohledu jako vždy vyhnula. Rád by věděl, jestli se Pia snažila se změnit, jak slibovala tehdy v nemocničním pokoji Willa McKinleyho. Bude někdy schopna mluvit upřímně, nebo stále bude mezi nimi udržovat bariéru ve strachu, že by ji George mohl zradit? George věděl, co Pie brání být otevřenější. Dětství strávené v pěstounské péči od šesti do osmnácti let pro ni bylo nepřetržitým zneužíváním a zradou a připravilo ji o všechnu schopnost cítit lásku. Naučila se přežívat tak, že se uzavřela do sebe a nikomu nevěřila.
„Vím, co jsem řekla ve Willově nemocničním pokoji,“ pokračovala Pia. „Snažila jsem se změnit, být přístupná lásce, ale zdá se, že toho prostě nejsem schopna.“
George se jako už mnohokrát předtím v duchu ptal, jestli mu Pia náhodou nečte myšlenky. Za povzbuzující však pokládal, že se tvářila opravdu nešťastně. Pokud skutečně litovala, že se nedokáže změnit, považoval to za určitý pokrok. Sice je to nijak nesblíží, ale aspoň to je malý posun správným směrem.
„Když se tehdy objevil můj otec a v poslední chvíli mi zachránil život, asi jsem mu měla být víc vděčná, ale bylo to těžké. Myslel si, že mi jen tak může znovu vstoupit do života – potom, co mě nechal na pospas pěstounské péči, a po vší té bolesti, kterou mi tím způsobil. Říkal, že chce, abychom zas byli rodina, jako by něco takového bylo možné. Musela jsem utéct z New Yorku a od něj a tys mi moc nepomohl.“
George se zadíval na své boty. Vzpomněl si na nepříjemné setkání s Burimem Grazianim, původním jménem Grazdani, Piiným otcem. Pie o tom nic neřekl, natož aby ji požádal o svolení. Tehdy Pia o svém únosu odmítala mluvit ať s Georgem nebo s kýmkoli jiným a George celé dny vyslýchala policie. Co ví o smrti Piina šéfa, známého vědce doktora Tobiáše Rothmana, a jeho asistenta doktora Yamamota? Co se stalo, když Piu unesli přímo na ulici a při tom postřelili Willa McKinleyho, jak toho byl George svědkem? Ví, kde Piu věznili a jak unikla? Slyšel někdy o Edmundu Mathewsovi a Russellu Lefevreovi, dvou bankéřích, o jejichž smrti se předpokládalo, že souvisí s Rothmanovou? George toho ve skutečnosti věděl velmi málo, a když mu Burim zatelefonoval a řekl, že je Piin otec, ale změnil si příjmení poté, co Piu dal do pěstounské péče, a požádal George o schůzku, bylo to jako blesk z čistého nebe. Bohužel George si tehdy myslel, že by mohl pomoci.
Přestože George nevěděl nic o temných stránkách života, poznal, že Burim Grazdani – na jméno Graziani si George nemohl zvyknout – je velmi nebezpečný muž. George byl jejich setkáním v restauraci otřesen, ale souhlasil, že se pokusí dělat zprostředkovatele mezi Burimem a Piou. Znovu u něj zvítězila jeho touha pomáhat. Když se Pia o té schůzce dozvěděla, rozzuřila se, křičela na George, ať se jí neplete do života, a prohlásila, že ten muž, údajně její otec, je pro ni mrtvý. To bylo prakticky naposled, kdy George Piu viděl, než odjel do Los Angeles a ona se vydala na údajný dlouhý odpočinek někde na pláži. Ale o této cestě s ním Pia předtím nikdy nemluvila, jen o tom, že i ona pojede do L.A.
„Chápu, že jsi chtěla pryč z New Yorku, a možná to bylo pro tebe nejlepší,“ řekl teď George, i když jejího odjezdu velmi litoval. „Chápu, že po nečekaných problémech s tvou další kariérou po Rothmanově smrti jsi chtěla odložit rezidenturu na interně i doktorát. To všechno chápu. Ale Boulder! Proč zrovna Boulder…?“
„Líbí se mi tu, Georgi. Mám ráda zdejší vzduch. Mám ráda svou práci. Miluju hory. Začala jsem být posedlá zdravým způsobem života. Začala jsem běhat, jezdit na horském kole, dokonce lyžovat.“
Zatímco Pia dál vyprávěla o Boulderu a své současné práci, George přestal poslouchat. Boulder ho nezajímal; hlavně chtěl vědět, proč nakonec nedorazila do L.A., kam hodlala přijet, než se s Georgem pohádali kvůli jejímu otci. To, že mu Pia původně řekla, že pojede do L.A. a bude se tam několik let věnovat výzkumu, bylo jediným důvodem, proč odmítl rezidenturu ve Zdravotním centru Columbijské univerzity a sám odjel do Los Angeles. A jak mohl čekat, bez Pii se mu tam vůbec nelíbilo. Pia mezitím mluvila pořád dál.
„…a dalším důvodem, proč jsem šla sem do Boulderu, byla osteomylitida v lebce Willa McKinleyho. Kdybys to náhodou nevěděl, cítím se hrozně provinile kvůli jeho stavu. Nepřímo jsem za to odpovědná. Doufám proto, že budeme moci použít nanotechnologii ve formě antibakteriální léčby založené na mikrobivorech. Máme je tady v Nano a účinkují.
V tuhle chvíli potřebujeme schválení Úřadu pro kontrolu léčiv a potravin, FDA, o které budeme usilovat, hned jak dokončíme předběžné studie bezpečnosti. Od chvíle, co jsem tady, pracuju s mikrobivory. Jsou úžasní.“
„S mikrobivory? To mi musíš trochu vysvětlit.“
„Georgi, tys mě neposlouchal. Neslyšel jsi, co jsem ti právě vykládala o tom, co jsem tu dělala minulých osmnáct měsíců?“
„Trochu jsem se zamyslel,“ přiznal George. Jeho nejistý úsměv se vrátil. Vytoužené znovushledání s Piou bylo zatěžkávací zkouškou pro jeho nevalné diplomatické umění.
„Neměla bych sice mluvit o tom, co děláme, dokud nebudou formálně schválené všechny patenty, ale to je jedno. Ještě jsem nikdy neřekla nikomu ani slovo. A věřím, že ty si to necháš pro sebe.“
„Bez problému,“ ujistil ji George. Chtěl Piu povzbudit. To, že se mu svěřovala, bylo náznakem důvěrného vztahu, po němž George tolik toužil.
„Bude to nový typ antisepse,“ pokračovala Pia. „Éra antibiotik potírajících bakterie je skoro u konce. Myslím tím, že bakterie si vyvíjejí odolnost rychleji, než můžou být objevena nová antibiotika. Nadějí je, že přijde na pomoc medicínská nanotechnologie a poskytne rychlou léčbu, zvlášť při sepsi. Konkrétně jsem přesvědčena, že by to mohlo vyléčit Willovu osteomyelitidu.“
„Jak může nanotechnologie pomoci Willovi?“
„Jak jsem řekla: využitím mikroskopických nanorobotů nazývaných příhodně mikrobivoři, tedy cosi jako požírači mikrobů, na kterých pracuju skoro dva roky. Jsou mnohem menší než červené krvinky, a když se vpraví do krevního oběhu živého zvířete, ničí bakterie a další mikroorganismy. Dokonce je bude možné naprogramovat tak, aby vyhledali, pohltili a strávili infekční proteiny jako priony nebo tau-proteiny spojované s Alzheimerovou chorobou, proti kterým antibiotika nepomáhají.“
„Nerad to přiznávám, ale moje znalost nanomedicíny není zrovna nejlepší. Chci říct, že vím, že se nanotechnologie používá při výrobě opalovacích krémů, ale to je tak všechno.“
„No, budeš si to muset doplnit, jinak zůstaneš pozadu. Nanomedicína je hudba budoucnosti. Naprosto změní celé lékařství, pravděpodobně stejně jako technologie kmenových buněk v regenerativní medicíně. Odteďka za dva, pět nebo deset let bude praxe v medicíně úplně jiná.“
„Mikrobivoři putující v těle a požírající bakterie. To vypadá jako ze starého sci-fi Fantastická cesta.“
„Možná, nikdy jsem ten film neviděla. Ale tohle není science fiction.“
„A jsou menší než červená krvinka?“
„Přesně tak. Ty, se kterými pracuju, mají vejčitý tvar s delší osou asi tři mikrometry, což je šestkrát méně než šířka lidského vlasu.“
„Vždyť to povídám, vypadá to jako sci-fi.“
„Ale jsou skuteční. Pracuju s nimi každý den.“
„Takže, co bude s L.A.?“
Pia naklonila hlavu na stranu a tázavě se podívala na George. „Co tím myslíš, co má být s L.A.?“ Podle ní Georgeova poznámka nijak nesouvisela s tím, o čem mluvili.
„Myslel jsem, že budeš dělat výzkum v L.A. O Boulderu ses nikdy nezmínila…“
„Ano, jednu dobu jsem si myslela, že pojedu do L.A. Zjistila jsem, že v L.A. je nanotechnologická společnost, která se zajímá o mikrobivory, jenže jejich program je pořád ve stadiu plánu. Přihlásila jsem se na místo výzkumné pracovnice, ale pak mě kontaktoval nějaký lovec mozků a nabídl mi zaměstnání tady v Boulderu ve společnosti Nano, která v molekulární výrobě daleko předběhla své konkurenty.“
„Už zas tě nestačím sledovat. Co je molekulární výroba?“
„Je to výroba různých nanozařízení, která se v podstatě sestavují atom po atomu, molekula po molekule. To je klíč k výrobě nanorobotů. Ten lovec mozků mi řekl, že Nano už sestrojilo nějaké prototypy mikrobivorů a začalo je testovat na živých organismech. To u mě rozhodlo. Musíš vidět snímky těchhle věciček pořízené skenovacím elektronovým mikroskopem. Budeš z toho úplně vedle. Opravdu. Jsou neuvěřitelné.“
„Jsem z toho všeho vedle už teď!“ prohlásil George a podíval se na Piu, která opětovala jeho pohled s očním kontaktem delším než obvykle. Viděl, že její skvělý mozek pracuje na plné obrátky. Znovu se musel ptát sám sebe, jestli mu Pia umí číst myšlenky a pozná, jak málo toho George ví o tom, na čem jí tak vášnivě záleží. Pokud ano, pokrok, kterého zřejmě začali dosahovat v osobní rovině, jistě zmizí.
„Asi se budu muset o nanotechnologii hodně naučit.“
„Počkej,“ přerušila ho Pia. „Georgi, neodešel jsi do LA., protože jsem…“
„Ne, ne, samozřejmě že ne.“ George zoufale nechtěl mluvit právě o tomhle. Ovšemže se přestěhoval do L.A. kvůli Pie, ale zrovna teď to nemínil přiznat a vypadat jako slaboch. Věděl, že Pia nesnáší, když se zdánlivě chová slabošsky a omluvně. „Ta práce s mikrobivory musí být fascinující,“ dodal nepřesvědčivě. „Budeš mi moct ukázat, co děláš? Rád bych to viděl.“
Pia dál pozorovala George s takovou intenzitou, že musel odvrátit pohled.
„Vážně mám hrozný hlad,“ poznamenal George, aby něco řekl. Nervózně si zamnul ruce a změnil téma. „Co kdybychom šli na oběd? Musíš už mít taky hlad.“
Pia pohlédla na Georgeův batoh na kolečkách, pak znovu na George. „Kde máš v úmyslu se ubytovat?“
„Tedy, vlastně, doufal jsem…“ začal a usmál se svým nejzářivějším, byť právě teď neupřímným úsměvem. Na jiné ženy v minulosti to účinkovalo, ale obával se, že u Pii to je marné.
Pia na okamžik zavřela oči a téměř neznatelně zavrtěla hlavou. „Jak dlouho chceš zůstat v Boulderu?“
„Dlouho ne,“ ujistil ji George s novou nadějí. „Mám volno jen dva dny. Řekl jsem šéfovi, že mám naléhavý problém v rodině. V úterý se musím vrátit. Doufám, že tě přemluvím k tomu, abys mi návštěvu oplatila a někdy brzy přijela do L.A.“
„Dobře, o tom si promluvíme později. Oběd? Jasně, ale bude muset být rychlý. Pak se můžeš třeba jít podívat, kde ...
mek4test