Přítelkyně Deborah a Joanna, studentky postgraduálu, se rozhodnou vyřešit své finanční obtíže. Odpovědí na inzerát exkluzivní kliniky, která se zabývá léčbou neplodnosti a hledá dárkyně vajíček.

Obě podstoupí odběr, a přestože dostanou dobře zaplaceno, ze zvědavosti se začnou zajímat o další aktivity kliniky. Jejich zájem se brzy mění v posedlost, když narážejí na neprostupnou hráz mlčení a utajovaných informací.

Pátrání se začíná měnit v noční můru…

Buňka lidského vajíčka, nebo-li zárodečná vaječná buňka, která byla lehce nasáta pomocí tupého konce pipety, se od svých přibližně šedesáti sourozenců v ničem nelišila. Pouze se nacházela nejblíže tenoučké skleněné trubičce v okamžiku, kdy se její konec objevil v zorném poli laboratorního technika. Skupina vaječných buněk byla v kapce kultivačního roztoku pod tenkou vrstvou minerálního oleje přenesena pod objektiv silného rozlišovacího mikroskopu. Olej zabraňoval odpařování. Bylo životně důležité, aby se prostředí těchto živých buněk nezměnilo.

Pevně přichycená vaječná buňka s náležitou zrnitostí cytoplazmy vyhlížela stejně zdravě jako všechny ostatní. Také stejné jako u ostatních její chrotnatin, DNA, fluoreskoval pod ultrafialovým světlem jako miniaturní světlušky v husté mlze. Jediným důkazem, že buňka byla předtím násilně odsáta z vyvíjejícího se folikulu, byly roztřepené zbytky corony radiata jeho zrnitých buněk lnoucích k poměrně hustému obalu zvanému zóna pellucida. Všechny vaječné buňky byly předčasně vytrženy ze svého ovariálního hnízda a dovedeny ke zralosti in vitro, neboli ve zkumavce. V tu chvíli byly připraveny k oplodnění spermiemi, ale ne v tomto případě. Tyto ženské gamety oplodněny nebyly.

Do zorného pole vstoupila další pipeta. Tento nástroj vypadal mnohem nebezpečněji, zejména pod silným zvětšením mikroskopu. Přestože měl ve skutečnosti v průměru pouze 25 milióntin metru, vypadal jako meč s koncem zkoseným do ostré špičky. Neúprosně se blížil k nešťastné, znehybněné gametě a rozřízl obal buňky. Pak zkušený laboratorní technik zručně ťukl na kontrolní mikrometr pipety a její konec se vnořil do nitra buňky. Když se přiblížil k fluoreskující DNA, stačil lehký stisk pipety a DNA zmizela ve skleněné trubičce.

Poté co se laboratorní technik ujistil, že gameta a její sestry přežily odstranění jádra podle očekávání, byla buňka opět znehybněna. K tomu použil laborant další zkosenou pipetu. Tentokrát omezil řez pouze na zónu pellucida, takže membrána vaječné buňky zůstala ušetřena, a místo aby opět stiskl pipetu, vpravil do prostoru mezi vajíčkem a zónou pellucida nepatrné množství živného roztoku. Spolu s roztokem se dovnitř dostala i jedna poměrně malá dospělá buňka vřetenovitého tvaru, získaná při stěru v ústech dospělého člověka.

Další krok představoval přenesení gamet s párovými dospělými epitelovými buňkami do čtyř mililitrů fúzního roztoku a jejich umístění mezi elektrody fúzní nádoby. Když byly všechny gamety na místě, technický laborant stiskl vypínač a na 15 milióntin vteřiny vyslal do roztoku devadesátivoltový elektrický impuls. Účinek byl na všechny gamety stejný. Šok způsobil, že membrány mezi gametami zbavenými genetické informace a jejich dospělými buněčnými partnery se na okamžik rozestoupily a obě buňky splynuly v jednu.

Po tomto splynutí byly buňky umístěny do aktivačního roztoku. Každá gameta, která byla před odnětím své DNA připravena k oplodnění, teď za chemické stimulace prováděla s přijatými, plně komplementárními chromozomy kouzla – Na základě záhadného molekulárního mechanismu se dospělá jádra vzdala svých předchozích epitelových povinností a vrátila se ke své embryonální roli. Po krátké době se jednotlivé gamety začaly dělit, aby vytvořily embrya, která byla brzy připravena k implantaci. Dárce dospělých buněk byl klonován. Vlastně byl klonován přibližně šedesátkrát…

Prolog

6. duben 1999

„Jak se cítíte?“ zeptal se doktor Paul Saunders pacientky Kristin Overmeyerové, která ležela na vysloužilém operačním stole oblečená pouze v nemocničním andělíčku.

„Celkem dobře,“ odpověděla Kristin, přestože se dobře vůbec necítila.

Nemocniční prostředí v ní vždycky vzbuzovalo úzkost, která se sice dala vydržet, ale nebyla nijak příjemná, a zdejší místnost působila obzvlášť stresujícím dojmem. Šlo o letitý operační sál, jehož vzhled byl v příkrém rozporu se sterilním utilitarismem moderního lékařského vybavení. Jeho stěny pokrývaly popraskané žlutozelené kachlíky s tmavými skvrnami, které zde zřejmě zůstaly po zaschlé krvi. Spíš připomínal scénu z gotického hororového filmu, odehrávajícího se v 19. století, než místo, které se stále používá. Nechyběly ani řady sedadel pro přihlížející, které se ztrácely v šeru místnosti mimo dosah operačního světla na stropě. Díkybohu byla všechna sedadla prázdná.

„Celkem dobře nezní moc přesvědčivě,“ poznamenala doktorka Sheila Donaldsonová z opačné strany operačního stolu, než stál doktor Saunders. Usmála se na pacientku, ačkoli se to dalo poznat pouze podle toho, že se jí objevily vrásky v koutcích očí. Zbytek obličeje měla schovaný pod operační rouškou a čepicí.

„Už se nemůžu dočkat, až to budu mít za sebou,“ přiznala stísněně Kristin. V tu chvíli si přála, aby se byla k dobrovolnému dárcovství vajíčka nikdy nepřihlásila. Peníze jí poskytnou jistou finanční nezávislost, kterou měl jen málokterý z jejích spolužáků z Harvardu, ale teď jí to připadalo mnohem méně důležité. Její jedinou útěchou bylo, že brzy usne; malý zákrok, který podstoupí, bude bezbolestný. Když si měla vybrat mezi celkovou a lokální anestezií, bez sebemenšího zaváhání se rozhodla pro tu první. Být vzhůru, zatímco jí budou zavádět třicet centimetrů dlouhou odsávací jehlu do břicha, bylo to poslední, po čem toužila.

„Doufám, že to stihneme udělat ještě dneska,“ prohodil Paul sarkasticky k anesteziologovi doktoru Carlu Smithovi. Paul měl dnes spoustu povinností a na následující operaci si vyhradil pouze čtyřicet minut. Vzhledem ke svým zkušenostem chirurga a zručnosti, s jakou ovládal nástroje, si pomyslel, že by mu na její provedení stačilo méně času než těch čtyřicet minut. Jedinou brzdou byl Carl; Paul nemohl začít, dokud nebude pacientka spát, a minuty neúprosně ubíhaly.

Carl neodpověděl. Paul vždycky spěchal. Carl soustředěně pokládal hlavu stetoskopu Kristin na hruď. Pacientka už měla zavedenou infuzi, nasazenou manžetu tlakoměru, připojené kabely EKG a umístěné měřidlo krevních plynů. Spokojený s ozvami, které slyšel ve sluchátkách, natáhl ruku a přitáhl Kristin anesteziologický přístroj blíž k hlavě.

Všechno bylo hotové.

„Fajn, Kristin,“ pronesl Carl uklidňujícím tónem. „Jak jsem vám už vysvětlil, dám vám trochu mlíčka na spaní. Jste připravená?“

„Ano,“ odpověděla Kristin. Pokud šlo o ni, čím dříve, tím lépe.

„Na chvilku usnete,“ pokračoval Carl. „Až spolu budeme příště mluvit, budete už na pooperačním pokoji.“

Tohle Carl obvykle řekl každé pacientce těsně před začátkem anestezie a skutečně pak všechno probíhalo podle jeho slov. Tentokrát však ne.

Carl, který netušil, že se blíží katastrofa, sáhl po infuzní hadičce, v níž měl připravené anestetikum. Zkušeně odměřil pacientce předem určené množství podle její váhy, ale na spodní hranici doporučené dávky.

Na Klinice Spencera Wingatea používali při narkózách ambulantních pacientek vždy co nejmenší nutné množství jakéhokoli léku. Cílem bylo ještě ten den pacientku propustit, protože měli v zařízení omezený počet lůžek.

Jakmile se dávka propofolu dostala Kristin do těla, Carl pečlivě sledoval a poslouchal monitorovací zařízení. Všechno se zdálo být v pořádku.

Sheila se pod rouškou tiše zasmála. „Mlíčko na spaní“ bylo Carlovo vtipné označení pro anestetikum propofol, které na kliniku dostávali ve formě bílé tekutiny, a tohle pojmenování jí vždycky spolehlivě polechtalo bránici.

„Tak už můžeme konečně začít?“ zeptal se Paul a přešlápl z nohy na nohu. Věděl, že ještě začít nemůže, ale chtěl vyjádřit svou netrpělivost a rozladěnost, Měli ho zavolat, až bude všechno připravené.

Čas pro něj byl příliš vzácný, aby tu nečinně postával, než si Carl připraví všechny ty svoje hračičky.

Carl dál ignoroval Paulovu podrážděnost a pečlivě ověřoval, zda už Kristin tvrdě spí. Spokojen se zjištěným stavem, píchl jí svalový relaxans mivacurium, který používal ze všech nejraději, protože se po něm pacientky rychle spontánně probíraly. Když mivacurium začalo účinkovat, obratně Kristin zavedl endotracheální trubici, díky níž mohl kontrolovat její dýchací cesty. Pak se posadil, připojil anesteziologický přístroj a gestem Paulovi naznačil, že je všechno hotové.

„Nejvyšší čas,“ zamumlal Paul. Spolu se Sheilou pacientku rychle zarouškovali pro laparoskopii. Cílem byl pravý vaječník.

Carl zapsal veškeré údaje do anesteziologického deníku a stáhl se do pozadí. V tuhle chvíli bylo jeho úlohou sledovat monitory a pečlivým titrováním pacientky pomocí nepřetržité propofolové infuze udržovat narkózu.

Paul pracoval rychle a Sheila předvídala každý jeho pohyb. Celý tým se sálovou instrumentářkou Constancí Bartoloovou a sestrou Marjorií Hickamovou fungoval jako dobře promazaný stroj. V tuhle chvíli všichni mlčeli.

Paulovým prvním úkolem bylo zavést pacientce trokar insuflačního přístroje, aby jí mohl naplnit břišní dutinu plynem. Vytvořený prostor naplněný plynem umožní laparoskopickou operaci. Sheila mu pomohla tím, že zachytila kůži kolem Kristinina pupku dvěma rouškovými svorkami a napnula uvolněnou břišní stěnu. Paul zatím učinil drobný řez v pupku a pak do otvoru vsunul dlouhou insuflační jehlu.

Jak jehla pronikala do břišní dutiny, ucítil pod svýma zkušenýma rukama dvě zřetelná puknutí. Paul jehlu pevně držel za vroubkovaný krček a zapnul insuflační přístroj. Kristininu břišní dutinu začal okamžitě rychlostí 1 l/min, plnit kysličník uhličitý.

Zatímco čekali, až ji zaplní náležitým množstvím plynu, došlo k nehodě.

Carl právě sledoval křivky na oběhovém a dýchacím monitoru, jak se tlak v břišní dutině zvyšuje, a přehlédl dvě zdánlivě nevinné události: Kristin se zachvěla víčka a lehce pokrčila levou nohu.

Kdyby si Carl nebo někdo jiný těchto dvou pohybů všiml, pochopil by, že se Kristin z narkózy probouzí. Byla stále v bezvědomí, ale už začínala pociťovat nepříjemný, zvyšující se tlak v břiše.

...