Ďábel má tu schopnost se přiodívat svůdně
Hamlet,
William Shakespeare
Mercy Griggsová, poháněna pronikavou zimou, zapráskala bičem nad hlavou. Kůň zrychlil a lehce táhl saně po udusaném sněhu. Mercy se ještě víc zachumlala do vysokého límce svého tuleního kožichu a schovala ruce do kožešinového rukávníku v marné snaze ochránit se před arkticky ledovým vzduchem.
Byl klidný, jasný den. Bledé paprsky zimního slunce osvětlovaly zasněženou krajinu, které vládla krutá novoanglická zima. Navzdory tomu, že bylo poledne, vrhaly holé kmeny stromů dlouhé nafialovělé stíny směrem k severu. Nad komíny farmářských stavení visela nehybná oblaka kouře, jakoby přimrzlá k ledově modré polární obloze.
Mercy už byla na cestě skoro půl hodiny. Přijela od severovýchodu po Ipswichské silnici ze svého domu na úpatí kopce jménem Leach’s Hill.
Cestou musela přejet mosty přes tři řeky – Frost Fish River, Crane River a Cow House River. Teď přijížděla k northfieldskému okraji města Salemu. Odsud už to bylo do jeho centra jen dva a půl kilometru.
Mercy však nemířila do města. Projela kolem Jacobsovy farmy a už viděla cíl své cesty – dům Ronalda Stewarta, úspěšného obchodníka a loďaře. V tomto mrazivém dni ji totiž od teplého krbu vylákal sousedský zájem smíšený s pořádnou dávkou zvědavosti. Stewartova domácnost byla v posledních dnech zdrojem ohromně zajímavých klepů.
Zastavila koně před vchodem a prohlížela si honosnou stavbu. Dům rozhodně dělal čest obchodnickému talentu pana Stewarta. Bylo to velké stavení s mnoha věžičkami, pobité hnědými prkny, se střechou z nejkvalitnější břidlice a s okny zasklenými dovezenými skleněnými tabulkami ve tvaru kosočtverců. Největší dojem však na ni udělaly nádherně vyřezávané ozdoby, které visely z rohů střechy. Takový dům by se spíš hodil do středu města než na venkov.
Mercy si byla jistá, že cinkání zvonků na koňském postroji ohlásilo její příjezd, a tak klidně čekala. Napravo od dveří uviděla dalšího koně se saněmi, což znamenalo, že v domě již mají nějakou společnost. Kůň byl přikrytý dekou a z nozder se mu valila oblaka páry, která se ihned rozplývala v suchém mrazivém vzduchu.
Nemusela čekat dlouho. Dveře se za okamžik otevřely a v nich stála sedmadvacetiletá černovlasá žena se zelenýma očima třímající ručnici, jako by šlo o nejběžnější věc na světě. Byla to Elizabeth Stewartová. Kolem ní se objevovaly zvědavé obličeje mnoha dětí. V takovémhle počasí nebývaly totiž nečekané společenské návštěvy právě obvyklé.
„Jsem Mercy Griggsová,“ zavolala návštěvnice. „Manželka doktora Williama Griggse. Přijela jsem vám popřáti dobrého dne.“
„To je vskutku velké potěšení,“ zvolala Elizabeth. „Vstupte a popijte trochu horkého moštu, jenž vám chlad z kosti vyhnati pomůže.“ Elizabeth opřela ručnici o zárubeň a požádala nejstaršího chlapce, devítiletého Jonathana, aby vyšel ven a postaral se o koně paní Griggsové.
Mercy vstoupila potěšeně do domu a podle pokynů hostitelky zahnula doprava do světnice. Když procházela kolem ručnice, zvědavě se na ni podívala. Elizabeth zachytila směr jejího pohledu a pospíšila si s vysvětlením: „To je tím, že jsem vyrůstala v divočině v Andoveru. V každou denní hodinu jsme tam byli nuceni míti se na pozoru před Indiány.“
„Ach ano,“ poznamenala Mercy, přestože k jejím běžným zkušenostem nepatřil pohled na ženu třímající ručnici. Na prahu kuchyně na okamžik zaváhala, protože scéna jí připomínala spíše školu než domov. Ve světnici pobíhalo snad deset dětí.
V krbu hořel velký praskající oheň a sálalo z něj vítané teplo. Místnost byla naplněná směsicí lákavých vůní. Z kotlíku nad ohněm vonělo bublající dušené vepřové, jinou vůni vydávala veliká mísa chladnoucího pudinku z kukuřičné mouky. Nejsilnější vůně však vycházela z kuželovité pece přistavené vzadu ke krbu. Zlátlo v ní velké množství bochníků chleba.
„Probůh, doufám, že vás neobtěžuji,“ poznamenala Mercy.
„Ach, to vskutku ne,“ usmála se Elizabeth, vzala si od ní kabát a pokynula jí k židli s dřevěným opěradlem stojící u krbu. „Jste mi po těchto nezvedených dítkách vítanou změnou. Zastihla jste mě však při pečení, musím vyndati chléb z pece.“ Rychle uchopila dřevěnou lopatu s dlouhou násadou a krátkými šikovnými pohyby vytáhla postupně z pece osm bochníků chleba a položila je na velký stůl uprostřed místnosti, aby vychladly.
Mercy pozorovala Elizabeth při práci a říkala si, jaká je to pěkná žena.
Měla vysoké lícní kosti, alabastrovou pleť a štíhlou, pružnou postavu.
Podle toho, jak se stavěla k pečení chleba, jak šikovně přikládala na oheň a obratně zavěsila kotlík na hák nad ohništěm, bylo zřejmé, že se v kuchyni velmi dobře vyzná. Zároveň však měla Mercy pocit, že je na ní cosi, co ji zneklidňuje. Chyběla jí nezbytná křesťanská mírnost a pokora. Mercy připadalo, že z Elizabeth spíš naopak vyzařuje rozhodnost a odvaha, které vůbec nesluší puritánské ženě, jejíž manžel je navíc v Evropě. Mercy začínala tušit, že na těch klepech bude víc, než se původně zdálo.
„Váš chléb má neobyčejně pronikavou vůni,“ řekla, když se naklonila nad chladnoucí bochníky.
„Je to žitný chléb,“ vysvětlila Elizabeth a začala sázet do pece dalších osm bochníků.
„Žitný chléb?“ podivila se Mercy. Žitný chléb jedly jen nejchudší rodiny, které hospodařily na bažinaté půdě.
„Já jsem na žitném chlebě vyrostla,“ vysvětlovala Elizabeth, „a mám ráda jeho kořennou chuť. Možná se divíte, proč peču tolik bochníků. Chci totiž podnítiti celou Ves k využívání zásob žita. Bude tak možno ušetřit zbylou pšenici. Jak je vám zajisté známo, chladné vlhké jaro a léto a nyní ta krutá zima úrodě dost uškodily.“
„To je zajisté šlechetná myšlenka,“ poznamenala Mercy. „Snad by však bylo lépe ponechati tuto otázku mužům, kteří ji mohou prohovořiti na shromáždění na radnici.“
Elizabeth se srdečně rozesmála, což Mercy šokovalo. Elizabeth si povšimla jejího výrazu a dala se do vysvětlování: „Muži nepřemýšlejí takovýmto praktickým způsobem. Zabývají se spíše nesrovnalostmi mezi městem a Vsí. A kromě toho nejde pouze o tuto špatnou úrodu. My ženy musíme též mysleti na uprchlíky po indiánských nájezdech, neboť válka krále Wiliama již trvá čtvrtý rok, a konce stále ještě nevidno.“
„Úloha ženy v domě…“ začala Mercy, ale odmlčela se zaražena rozhodností své hostitelky.
„Nabádala jsem též své bližní, aby uprchlíkům poskytovali útočiště ve svých domovech,“ pokračovala Elizabeth a oprašovala si mouku z rukou a ze zástěry. „My jsme si k sobě vzali dvě děvčátka, jež zůstala loni na jaře opuštěná po nájezdu na Casco ve státě Maine.“
Elizabeth zavolala na děti, aby přerušily hru a šly pozdravit manželku pana doktora.
Nejprve Mercy Griggsové představila dvanáctiletou Rebeku Sheaffovou a devítiletou Mary Rootsovou. Obě sice po nájezdu na Casco osiřely, teď však vypadaly zdravě a šťastně. Pak přišla na řadu třináctiletá Joanna, Ronaldova dcera z předchozího manželství, a po ní následovaly její vlastní děti: desetiletá Sarah, devítiletý Jonathan a tříletý Daniel. Nakonec Elizabeth představila dvanáctiletou Ann Putnamovou, jedenáctiletou Abigail Williamsovou a devítiletou Betty Parisovou; které přijely na návštěvu ze Salemské Vsi.
Všechny děti Mercy slušně pozdravily a pak se směly vrátit ke své zábavě. Mercy si všimla, že je to jakási nezvyklá hra, k níž potřebovaly několik sklenic s vodou a čerstvá vajíčka.
„Jsem překvapena, že zde vidím děti ze Vsi,“ poznamenala Mercy.
„Řekla jsem svým dětem, aby je pozvaly,“ vysvětlila Elizabeth. „Jsou to jejich přátelé ze školy. Mínila jsem, že bude lépe, nebudou-li navštěvovati školu ve městě, se vší tou lůzou a chátrou.“
„Nu, to chápu,“ kývla Mercy.
„Pošlu pak děti domů s bochníkem pro jejich rodiny. To zapůsobí zajisté účinněji než pouhá rada.“
Mercy přikývla, ale neřekla na to nic. Elizabeth ji poněkud ohromovala.
„Chtěla byste též bochník?“ zeptala se Elizabeth.
„Ach, to ne, děkuji. Doktor, můj manžel, by nikdy režný chléb nejedl.
Je příliš hrubý.“
Elizabeth se věnovala druhé várce chlebů a Mercy zatím bloudila očima po místnosti. Všimla si velkého, čerstvě vylisovaného bochníku sýra a velkého džbánu s moštem na krbu. Pak uviděla něco mnohem podivnějšího. Na okenním parapetu stála řada panenek vyrobených z malovaného dřeva a látky. Každá figurka byla oblečena v oděvu typickém pro určité řemeslo. Byl tam kupec, kovář, hospodyně, kolář, dokonce i doktor. Ten měl na sobě černé šaty s naškrobeným krajkovým límcem.
Mercy vstala a popošla k oknu. Vzala do ruky figurku oblečenou jako doktor. Postavička měla do prsou zapíchnutou velkou jehlu.
„Co je to za panenky?“ zeptala se maličko znepokojeně.
„Vyrábím je pro ubohé sirotky,“ vysvětlila Elizabeth, a ani nevzhlédla od chleba. Potřela každý bochník máslem a zase jej vrátila do pece. „Nebožka moje matka, dejž Bůh pokoj její duši, mě tomu naučila.“
„Pročpak má tento ubožák v sobě jehlu, která mu propichuje srdce?“
„Jeho šat není ještě dokončen. Již tolik jehel jsem poztrácela, a ony jsou tak drahé.“
Mercy vrátila figurku na místo a bezmyšlenkovitě si otřela ruce.
Všechno, co jen trochu souviselo s magií a kouzly, ji naplňovalo neklidem. Odvrátila se od panenek a pohlédla na děti. Chvíli je pozorovala a pak se zeptala Elizabeth, co to dělají.
„I tuto kratochvíli mne má matka naučila,“ vysvětlovala Elizabeth a vsadila poslední bochník chleba do pece. „Tak může se dle tvarů vaječného bílku ve vodě uhádnouti budoucnost.“
„Nechť ihned ustanou!“ vyhrkla Mercy zděšeně.
Elizabeth vzhlédla od práce.
„Pročpak?“ zeptala se.
„Je to bílá magie,“ poučila ji Mercy.
„Je to jen neškodná zábava,“ zavrtěla Elizabeth hlavou. „Kratochvíle pro děti, které za špatného zimního povětří nemohou ven. Mnohokrát bavily jsme se takto se sestrou a snažily se uhádnouti povolání budoucích svých manželů.“ Zasmála se. „Samo sebou mi nikdy nevyšlo, že se provdám za loďaře a odstěhuji se do Salemu. Čekala jsem, že budu manželkou pouhého chudého farmáře.“
„Bílá magie vede k černé magii,“ prohlásila Mercy pevně. „A černá magie se protiví Bohu. Je dílem ďáblovým!“
„Ani mně, ani sestře to nikterak neuškodilo,“ odtušila Elizabeth klidně. „A matce též ne.“
„Vaše matka je mrtva,“ pronesla Mercy přísným tónem.
„Ano, ale –“
„Je to čarodějnictví!“ pokračovala Mercy. Do tváří jí stoupla krev. „Žádné čarodějnictví není neškodné. A pamatujte na zlé časy, jež nyní prožíváme. Na válku a neštovice, které loni propukly v Bostonu. Právě o minulém sabatu slyšeli jsme v kázání reverenda Parrise, že tyto strašlivé problémy vznikají proto, že lidé nedodržují smlouvu s Bohem a jsou nedbalí ve svých náboženských povinnostech.“
„Nemyslím, že tato dětinská hra jakkoli porušuje smlouvu,“ namítla Elizabeth. „A svých náboženských povinností jsme dbalí.“
„Provozování bílé magie však je porušením Boží smlouvy,“ trvala na svém Mercy. „Jakož i tolerování kvakerů.“
Elizabeth mávla nesouhlasně rukou.
„Tyto problémy vymykají se již mému chápání. Nemám však zajisté nic proti kvakerům, neboť jsou to mírumilovní, pracovití lidé.“
„Nesmíte nahlas vyslovovati takové názory!“ plísnila ji Mercy. „Reverend Mather tvrdí, že kvakeři jsou pod silným vlivem ďábla. Snad byste si měla přečíst jeho knihu Opatrnost nezbytná týkající se Čarodějnictví a Posedlosti. Mohu vám ji zapůjčiti, neboť můj manžel ji koupil v Bostonu. Reverend Mather v ní píše, že těžké časy, jež prožíváme, mají původ v ďáblově touze navrátiti náš novoanglický Izrael jeho rudošským dětem.“
Elizabeth se pootočila a okřikla děti, aby se ztišily. Jejich výskot byl už velmi hlasitý. Přesto je však Elizabeth tišila spíš proto, aby přerušila Mercyino kázání, než že by jí vadilo jejich vzrušené povídání. Ohlédla se na Mercy a prohlásila, že bude velmi vděčna za příležitost přečíst si Matherovu knihu.
„Mluvíme-li už o církevních záležitostech,“ řekla Mercy. „Pomýšlel již váš manžel na to vstoupiti do vesnického církevního sboru? Jako majitel pozemků ve Vsi byl by v našem společenství zajisté vítán.“
„Nevím,“ pokrčila Elizabeth rameny, „nikdy jsme o tom nehovořili.“
„Je nám zapotřebí podpory,“ pokračovala Mercy. „Celá rodina Porterova i jejich přátelé odmítají platiti svůj díl výdajů reverenda Parrise. Kdy se váš manžel navrátí?“
„Na jaře,“ odpověděla Elizabeth.
„Proč odjel do Evropy?“
„Nechává si tam stavěti nový druh lodě, jež se nazývá fregata. Říká, že to bude rychlá loď, schopná ubrániti se francouzským pirátům.“
Elizabeth se dotkla dlaní chladnoucích bochníků chleba a zavolala na děti, že je čas k jídlu. U stolu se jich pak zeptala, zda mají také chuť na čerstvý, teplý chléb. Její vlastní děti nad ním sice ohrnuly nos, ale Ann Putnamová, Abigail Williamsová a Betty Parrisová byly nabídkou nadšené. Elizabeth otevřela padací dvířka v rohu kuchyně a poslala Sarah, aby přinesla máslo.
Mercy padací dveře velmi zaujaly.
„Byla to Ronaldova myšlenka,“ vysvětlila Elizabeth. „Tyto dveře se podobají dvířkám do podpalubí a dovolují nám sejíti do sklepa, aniž bychom museli vycházeti ven.“
Děti se usadily ke stolu k miskám dušeného vepřového s tlustými krajíci chleba, pokud o něj stály. Elizabeth nalila sobě i Mercy po hrnku horkého moštu a pozvala ji, aby se posadila do salónu, kde je nebude rušit dětské povídání.
„Propána!“ zvolala Mercy. Oči jí okamžitě zabloudily k velkému Elizabetinu portrétu, který visel nad krbem. Obraz byl tak realistický, až ji šokoval. Zvlášť zářící zelené oči vypadaly jako živé. Mercy chvíli stála uprostřed místnosti jako přimrazená. Elizabeth zatím přiložila na oheň, ze kterého už zbyly vlastně jen žhavé uhlíky.
„Ty šaty vás příliš odhalují,“ poznamenala Mercy. „A ani hlavu nemáte pokrytu.“
„Ten obraz mne dříve též poněkud znepokojoval,“ přiznala Elizabeth.
Přiložila na oheň a narovnala se. Postavila ke krbu dvě židle. „Byl to Ronaldův nápad. Obraz působí mu potěšení a já si jej již příliš nevšímám.“
„Je tak papeženský,“ ušklíbla se Mercy a natočila si židli tak, aby na obraz neviděla. Napila se teplého moštu a snažila se uspořádat si myšlenky. Návštěva neprobíhala tak, jak si to představovala. Elizabeth ji dost zneklidňovala. A to ještě ani nezačala mluvit o tom, proč sem vlastně přijela. Odkašlala si.
„Zaslechla jsem jisté řeči,“ začala konečně. „Jistě však na nich není ani zbla pravdy. Slyšela jsem, že zamýšlíte koupiti northfieldský pozemek.“
„Nejsou to řeči,“ prohlásila Elizabeth zvesela. „Učiním tak. Budeme pak vlastniti půdu po obou březích řeky Wooleston. Pozemek se potáhne až do Salemské Vsi, kde se spojí s dalším Ronaldovým majetkem, kterýž ve vesnici má.“
„Půdu tu však zamýšleli koupiti Putnamovi,“ prohlásila Mercy rozčileně. „Je to pro ně důležité. Potřebují mít přístup k vodě, zejména kvůli své železárně. Jejich jediným problémem je nedostatek peněz, na něž musejí čekat do příští sklizně. Velmi je rozzlobí, budete-li na svém trvati, a jistě se pokusí vaši koupi zmařiti.“
Elizabeth pokrčila rameny: „Já mám potřebné peníze již nyní. Chci ten pozemek, neb hodláme tam vystavěti dům, abychom k sobě mohli vzít další sirotky.“ Tvář se jí rozzářila vzrušením a oči se jí leskly. „Přislíbil jej navrhnouti a postaviti Daniel Andrew. Bude to nádherný dům z červených cihel, takový, jaké se staví v městě Londýně.“
Mercy nevěřila svým uším. Elizabetina pýcha a hamižnost neznaly hranic. Mercy s obtížemi polkla doušek moštu.
„Víte-li pak, že Daniel Andrews je manželem Sarah Porterové?“
„Zajisté,“ kývla Elizabeth. „Před Ronaldovou cestou hostili jsme je zde oba.“
„A kde, mohu-li se zeptati, jste přišla k tak velké peněžní sumě?“
„Díky válečným objednávkám dařilo se Ronaldově firmě neslýchaně dobře.“
„Vydělávati na neštěstí druhých!...
mek4test