Co se týče samého Egypta, rozvedu své poznámky do značné šíře, neboť není druhé země, která by skýtala tolik divů, jakož i prací vzpírajících se všemu popisu.
Herodotos Dějiny
Emeni zarazil měděné dláto do vrstvy vápencových úlomků rovnou před sebou a ucítil, jak udeřilo do pevného zdiva. Zopakoval to, čistě jen pro jistotu. Bezpochyby se dostal k vnitřním dveřím. Za nimi ležel poklad, jehož cenu si stěží dokázal představit – za nimi bylo sídlo věčnosti mladého faraóna Tutanchamóna, pohřbeného před jedenapadesáti lety.
S novým nadšením začal bušit do upěchovaného kamení. Prach mu ztěžoval dýchání. Pot se mu proudem lil po vychrtlé tváři. Ležel na břiše v černočerném tunelu, kam se sotva vešlo i jeho hubené, houževnaté tělo. Uvolněné kousky vápence hrabal rukou pod sebe, až je dostal na úroveň nohou. Potom hrnul úlomky jako krtonožka za sebe, kde je nosič vody Kemese nabíral do rákosového košíku. Emeni nevnímal bolest, když narážel rozedřenou rukou do omítnuté zdi v temnotě před sebou. Špičkami prstů nahmatal na zablokovaných dveřích Tutanchamónovu pečeť, neporušenou od chvíle, kdy mladého faraóna pohřbili.
Emeni složil hlavu na levou paži a znehybněl. Bolest jím pronikala od ramen a za sebou slyšel, jak Kemese ztěžka dýchá, když hrabe kamennou drť do košíku.
„Jsme u vnitřních dveří,“ řekl Emeni se strachem a vzrušením současně. Ze všeho nejvíc si Emeni přál, aby už měl dnešní noc za sebou. Nebyl zloděj. Ale byl tady, prohrabával se do věčné svatyně nebožtíka Tutanchamóna. „Ať mi Iramen pošle palici.“ Emeni si všiml, že jeho hlas zní v úzkém tunelu jako podivné švitoření. Kemese zavýskl radostí nad tou novinou a škrábal se pozpátku z tunelu. Rákosový košík táhl za sebou.
Pak bylo ticho. Emeni cítil, jak se na něj stěny tunelu tlačí. Pracně přemáhal klaustrofobii. Vzpomínal, jak jeho dědeček Amenemheb dozíral na hloubení této malé hrobky. Emeni uvažoval, jestli se Amenemheb dotýkal zdiva, které měl teď před sebou. Převalil se, položil dlaně na pevný kámen, a to ho uklidnilo. Plány Tutanchamónovy hrobky, které dal Amenemheb svému synu, Per Neferovi, Emeniho otci, jenž je pak zase předal Emenimu, byly přesné. Emeni začal kopat přesně dvanáct loktů od hlavního vchodu a dostal se k vnitřním dveřím. Za nimi ležela vstupní komnata. Byly to dvě noci krkolomné práce, ale do rána bude po všem. Emeni měl v plánu odnést jen čtyři zlaté sochy, jejichž postavení bylo na plánu rovněž vyznačeno. Jednu sochu pro sebe a po jedné pro každého ze spiklenců. Pak hrobku znovu zapečetí. Emeni doufal, že bohové to pochopí. Nekrade pro sebe. Tu jednu zlatou sochu potřebuje, aby zaplatil úplné balzamování a pohřeb svých rodičů.
Kemese znovu vlezl do tunelu, strkal před sebou rákosový košík s dřevěnou palicí a olejovou lampičkou. Byla v něm také bronzová dýka s rukojetí z volské kosti. Kemese byl opravdový zloděj, neměl žádné skrupule, které by omezovaly jeho hlad po zlatě.
Palicí a měděným dlátem Emeniho zkušené ruce rychle uvolnily maltu mezi kamennými bloky. Podivoval se, jak nedbale byla Tutanchamónova hrobka postavena v porovnání s jeskynní hrobkou faraóna Setiho I., na které byl v současnosti zaměstnán. Ale jednoduchost téhle byla při své ubohosti učiněným požehnáním, protože jinak by se Emeni nikdy do hrobky nemohl dostat. Někdejší edikt faraóna Haremheba o zahlazení Tutanchamónovy památky měl za následek odstranění stráží, Amónových kněží Ka, takže Emenimu stačilo jen podplatit noční hlídku u dělnických chýší dvěma měřicemi obilí a piva. I to bylo nejspíš zbytečné, protože Emeni měl v plánu vstoupit do Tutanchamónova domu věčnosti během velkého svátku Ope. Všechen personál nekropole, včetně většiny obyvatel Emeniho vesnice, Místa Pravdy, se veselil v Thébách, na východním břehu velkého Nilu. A přece, navzdory veškeré opatrnosti měl Emeni strach, jaký za celý život nepocítil, a tato úzkost ho nutila k zběsilému vynaložení všech sil při práci s dlátem a palicí. Blok před ním se pohnul, zaskřípěl, pak zaduněl o podlahu komnaty.
Emenimu se na okamžik zastavilo srdce, jak napůl očekával, že ho roztrhají démoni podsvětí. Místo toho mu do nozder pronikla aromatická vůně cedru a kadidla a v uších mu zazněla samota věčnosti. S posvátnou bázní postupoval kupředu, hlavou napřed vstoupil do hrobky. Ticho bylo ohlušující, temnota neproniknutelná. Ohlédl se do tunelu a zahlédl ve slabém, vzdáleném měsíčním světle, že se blíží Kemese. Šátravě jako slepec hmatal po Emenim, aby mu předal olejovou lampičku.
„Můžu dál?“ zeptal se Kemese do tmy, když mu podal lampičku a troud. „Ještě ne“ odpověděl Emeni, zaměstnaný světlem. „Vrať se a řekni Iramenovi a Amasióvi, že asi za půl hodiny začneme znovu zaplňovat tunel.“
Kemese zabručel a jako krab se pozpátku hrabal tunelem zase ven. Z kolečka vyskočila jiskra a troud chytil. Emeni jej hbitě přiložil ke knotu olejové lampičky. Světlo projelo temnotou, jako když se ve studené místnosti náhle oteplí.
Emeni ztuhl, kolena se pod ním málem podlomila. V mihotavém polosvětle rozeznal tvář boha Amnuta, polykače mrtvých. Olejová lampička se mu třásla v rozechvělých rukou, zády narazil o zeď. Bůh se však nepohnul.
Potom světlo, pohrávající si na jeho zlaté hlavě ozářilo jeho slonovinové zuby a štíhlé, stylizované tělo a Emeni si uvědomil, že před sebou má pohřební lože. Byla tu ještě dvě další, jedno s hlavou krávy druhé v podobě lva. Napravo u zdi stály dvě sochy krále-chlapce Tutanchamóna v životní velikosti, střežily vchod do pohřební komnaty. Emeni už viděl, jak se v domě sochařů tesaly stejné zlacené sochy Setiho I.
Emeni se opatrně vyhnul girlandě sušených květin na prahu. Rychle zamířil k dvěma pozlaceným schránám. S úklonou otevřel dvířka a zvedl zlaté sošky z jejich piedestalů. Jedna byla přepychová socha Nechbet, supí bohyně Horního Egypta. Druhá byla Isis. Žádná nenesla jméno Tutanchamóna. To bylo důležité.
S dlátem a palicí vlezl Emeni pod Amnutovo pohřební lože a rychle se pustil do otevírání postranní komory. Podle Amenemhebových plánů byly další dvě sochy, které Emeni chtěl, v truhle v této menší místnosti. Emeni ignoroval silný pocit, že dělá něco zakázaného, a vstoupil do místnosti, olejovou lampu držel před sebou. Ke své úlevě tu neobjevil žádné děsivé předměty. Stěny byly z hrubě tesaného kamene. Emeni poznal truhlu, kterou chtěl otevřít, podle krásného ozdobného víka. Byl na něm vyryt reliéf mladé královny, nabízející faraónu Tutanchamónovi kytici lotosů, papyrusů a máků. Byl tu však problém. Víko bylo nějak chytře zamčeno a nedalo se otevřít. Emeni opatrně postavil olejovou lampu na červenohnědou cedrovou skříňku a prozkoumal truhlici zblízka. Nepostřehl pohyb v tunelu za sebou.
Kemese s Iramenem v patách už dosáhli jeho vyústění. Amasis, obrovský Núbijec, měl velké těžkosti, aby se procpal úzkým průchodem, takže zůstal pozadu, ale ostatní dva už viděli Emeniho stín groteskně tančit na podlaze a stěnách předpokoje. Kemese sevřel ve svých shnilých zubech bronzovou dýku a po hlavě vyklouzl z tunelu na podlahu hrobky. Pak mlčky pomohl Iramenovi. Oba čekali, stěží se odvažujíce dýchat, až s menším rachocením uvolněných kamínků konečně vstoupí do komnaty Amasis. Všichni tři rolníci zírali na neuvěřitelné poklady kolem sebe a jejich strach se rychle přeměnil v divokou chtivost. Nikdy v životě neviděli tak nádherné předměty, a teď je všechny mohli mít. Jako smečka vyhladovělých vlků se všichni tři vrhli na pečlivě uspořádané předměty.
Pečlivě zabalené truhlice vylomili a zpřeházeli. Strhávali zlato z nábytku a vozů.
Emeni uslyšel první zapraštění a srdce mu poskočilo v hrudi. Nejprve ho napadlo, že byl dopaden. Pak uslyšel vzrušený křik svých kumpánů a pochopil, co se děje. Bylo to jako zlý sen.
„Ne, ne!“ vykřikl, popadl olejovou lampu a vrhl se do předpokoje. „Stůjte, jménem všech bohů, přestaňte!“ Zvuk v malé místnosti zaduněl ozvěnou, na okamžik se všichni tři zloději zarazili. Pak Kemese zvedl svou dýku s rukojetí z volské kosti. Při pohledu na ten pohyb se Amasis usmál. Byl to krutý úsměv, světlo olejové lampy se odrazilo od skloviny jeho obrovských zubů.
Emeni neměl ani zdání, jak dlouho byl v bezvědomí, ale když tma ustoupila, zlý sen se vrátil jako mořský příliv. Nejprve slyšel jen mumlavé hlasy. Prasklinou ve zdi pronikalo trochu zlatavého světla, a když pomalu pootočil hlavu, aby ulevil bolesti, uviděl pohřební komoru. Dole mezi Tutanchamónovými sochami rozpoznal Emeni dřepící siluetu Kemeseho. Rolníci plenili posvátnou svatyni, Nejsvětější svátost.
Emeni tiše pohnul všemi údy. Levou paži a ruku měl bezvládnou, jak je měl zkroucené pod sebou, ale jinak se cítil dobře. Musí najít pomoc. Odhadoval vzdálenost ke vstupu do tunelu. Byl blízko, ale bude těžké dostat se do něj tiše. Emeni přitáhl nohy pod sebe, přikrčil se a počkal, až se dunění v jeho hlavě trochu usadí. Náhle se Kemese otočil, zvedl malou zlatou sošku Hora. Uviděl Emeniho a na okamžik strnul. Pak zařval a vrhl se doprostřed předpokoje k omráčenému kameníkovi.
Emeni, nedbaje na bolest, skočil do tunelu. Hruď a břicho si přitom odřel o omítnuté hrany. Kemese se ale pohyboval svižně a podařilo se mu chytit ho za kotník. Otočil se a volal na Amasise. Emeni se převalil v tunelu na záda a divokým kopnutím volné nohy zasáhl Kemeseho do lícní kosti. Sevření povolilo a Emeni se mohl plazit tunelem, aniž by si uvědomoval nesčetné škrábance od vápencových úlomků. Dostal se na suchý noční vzduch a rozběhl se ke strážnici nekropole na silnici do Théb.
V Tutanchamónově hrobce vypukla panika. Všichni tři zloději věděli, že jediná šance na únik spočívá v okamžitém útěku, i když pronikli teprve do jedné pozlacené pohřební schrány. Amasis se zdráhavě vypotácel z pohřební komnaty s těžkou náručí zlatých sošek. Kemese svázal do kusu hadru masívní zlaté kruhy, načež ranec neopatrně upustil na podlahu posetou střepy. Horečně cpali svou kořist do rákosových košíků. Iramen postavil olejovou lampu a cpal svůj koš do tunelu, sám vyšplhal k němu. Kemese a Amasis za ním, na prahu upustili alabastrový pohár. Jakmile byli venku z hrobky, rozběhli se do kopce směrem na jih, pryč od strážnice nekropole. Amasis svůj lup sotva vlekl. Aby si uvolnil pravou ruku, zahodil pod skálou modrý fajánsový pohár, pak dohonil ostatní. Místo k vesnici dělníků z nekropole zamířili k chrámu Hatšepsovet. Jakmile byli venku z údolí, obrátili se k západu a zamířili do pustých výběžků Libyjské pouště. Byli volní a byli bohatí – velmi bohatí.
Emeni nikdy nepoznal mučení, ačkoliv tu a tam uvažoval, jestli by je dokázal snášet. Nedokázal. Bolest s překvapující rychlostí přerostla z únosné na nesnesitelnou. Řekli mu, že bude podroben výslechu s holí. Neměl ani zdání, co to znamená, dokud ho čtyři statní strážní z nekropole nesrazili na nízký stůl a nepřidrželi mu všechny končetiny. Pátý začal Emeniho nemilosrdně bít po chodidlech bosých nohou.
„Dost, všechno přiznám,“ sténal Emeni. Ale už všechno řekl nejméně padesátkrát. Toužil omdlít, ale nemohl. Měl pocit, jako by měl nohy v ohni, jako by mu na ně tiskli doběla rozžhavené uhlí. Utrpení ještě zesilovalo žhavé polední slunce. Emeni vyl jako ubíjený pes. Snažil se kousnout do ruky, která ho držela za pravé zápěstí, ale někdo ho strhl za vlasy zpátky.
Když už si byl Emeni nakonec jistý, že zešílí, princ Maja, velitel policie v nekropoli, ledabyle mávl pečlivě manikurovanou rukou na znamení, že má bití přestat. Strážce s holí Emeniho ještě jednou udeřil, než skončil. Princ Maja, těšící se jako obvykle vůní lotosového květu, se obrátil k hostům. Byli to Nebmar-nacht, starosta Západních Théb a Nenefta, dozorce a hlavní architekt Jeho Veličenstva faraóna Setiho I. Nikdo z nich nepromluvil, Maja se tedy obrátil k Emenimu, který teď ležel naznak a pořád ještě měl nohy jako v ohni.
„Pověz mi ještě jednou, kameníku, jak to, že jsi znal cestu do hrobky faraóna Tutanchamóna.“
Emeniho škubnutím posadili; měl pocit, že tři aristokraté před ním plavou. Postupně se mu zrak vyjasnil. Poznal vznešeného architekta Neneftu.
„Můj dědeček,“ hlesl Emeni namáhavě. „Dal plány hrobky mému otci, a ten je dal mně.“
„Tvůj děd byl kameníkem při stavbě hrobky faraóna Tutanchamóna?“
„Ano,“ řekl Emeni. Znovu pokračoval ve vysvětlování, že potřeboval jenom tolik peněz, aby dal nabalzamovat své rodiče. Prosil o milost, zdůrazňoval, že se sám vzdal, když viděl své společníky znesvěcovat hrobku. Nenefta pozoroval sokola, který lehounce kroužil v dálce na obloze. Myšlenkami byl daleko od výslechu. Tenhle vylupovač hrobek mu nedělal starosti. Šokovalo ho poznání, jak snadno může přijít nazmar veškerá jeho snaha zajistit Jeho Veličenstvu Setimu I. věčný příbytek. Náhle Emeniho přerušil.
„Ty jsi kameník na stavbě hrobky faraóna Setiho I.?“
Emeni přikývl. Zarazil své prosby v půli věty. Nenefty se bál. Nenefty se bál každý.
„Myslíš, že hrobka, kterou stavíme, se dá vyloupit?“
„Každá hrobka se dá vyloupit, jakmile není střežená.“
Nenefta se rozzuřil. S velkou námahou se ovládl, aby osobně nezpráskal tuhle lidskou hyenu, představitele všeho, co nenáviděl. Emeni vycítil nepřátelství a přikrčil se ke svým mučitelům.
„A jak navrhuješ, abychom chránili faraóna a jeho poklad?“ zeptal se Nenefta konečně hlasem, který se chvěl potlačovaným hněvem.
Emeni nevěděl, co říci. Svěsil hlavu a ztěžka mlčel. Nedokázal vymyslet nic než pravdu. „Není možné ochránit faraóna,“ řekl nakonec. „Jak tomu bylo v minulosti, tak to bude v budoucnu. Hrobky se budou vylupovat.“ Rychlostí, která neodpovídala jeho korpulentní postavě, Nenefta vyskočil a udeřil Emeniho hřbetem ruky. „Ty všiváku! Jak si dovoluješ mluvit tak neuctivě o faraónovi?“ Nenefta udělal pohyb, jako by chtěl Emeniho ještě jednou udeřit, ale bolest, kterou pocítil v ruce po první ráně, mu v tom zabránila. Místo toho si přitáhl své plátěné roucho a pak promluvil. „Když jsi takový odborník ve vylupování hrobek, jak to, že tvoje dobrodružství dopadlo tak bídně?“
„Já nejsem odborník na vylupování hrobek. Kdybych byl, předvídal bych, jak zapůsobí poklady faraóna Tutanchamóna na moje rolnické pomocníky. Chtivost je přivedla k šílenství.“
Neneftovy zorničky se náhle rozšířily, navzdory sluneční záři. Tvář mu ochabla. Změna byla tak zřejmá, že si jí všiml i netečný Nebmar-nacht a zarazil se v půlce pohybu, jímž nesl z mísy k ústům datli.
„Je Vaše Excelence v pořádku?“ předklonil se Nebmar-nacht, aby lépe viděl Neneftovi do tváře.
Neneftu však vyvedly z rovnováhy jeho vlastní pádící myšlenky. Emeniho slova byla jako nečekané rozuzlení. Záhyby jeho tváře se poskládaly v náznak úsměvu. Obrátil se ke stolu a vzrušeně oslovil Maju. „Byla hrobka faraóna Tutanchamóna znovu zapečetěna?“
„Ovšem,“ řekl Maja. „Okamžitě.“
„Otevřete ji znova,“ otočil se Nenefta zpět k Emenimu.
„Znova otevřít?“ vyjekl překvapený Maja. Nebmar-nacht upustil datli.
„Ano. Chci sám do té truchlivé hrobky vstoupit. Slova tohoto kameníka mě inspirovala, připomněl jsem si velkého Imhotepa. Vím teď, jak střežit navěky poklady našeho faraóna Setiho I. Nechápu, že mě to nenapadlo dříve.“
Poprvé pocítil Emeni jiskru naděje. Neneftův úsměv však zmizel, jakmile se obrátil zpět k vězni. Zorničky se mu zúžily a tvář mu potemněla jako obloha při letní bouři.
„Tvá slova mi pomohla,“ řekl Nenefta, „ale nezahladila tvůj podlý čin. Budeš souzen, já však budu tvým žalobcem. Zemřeš předepsaným způsobem. Budeš zaživa nabodnut na kůl před očima sobě rovných a tvoje tělo bude ponecháno napospas hyenám.“
Nenefta pokynul svým nosičům, aby mu přinesli nosítka, a obrátil se k ostatním šlechticům. „Dnes jste faraónovi dobře posloužili.“
„To je mou jedinou touhou, Vaše Excelence,“ odpověděl Maja. „Ale nechápu…“
„Není na tobě, abys chápal. Inspirace, které se mi dnes dostalo, bude tím nejlépe střeženým tajemstvím vesmíru. Vydrží celou věčnost.“
Vzrušení bylo nakažlivé. Dokonce ani ostré saharské slunce, propalující bezmračnou oblohu jako žhavé nože nedokázalo ubrat na atmosféře. Feláhové, kteří vynášeli v košících úlomky vápence od vchodu do Tutanchamónovy hrobky, zrychlili krok. Dosáhli druhých dveří, které byly v chodbě třicet stop za prvními. I ony byly zapečetěny tři tisíce let. Co leží za nimi? Bude hrobka prázdná jako všechny ostatní, v dávnověku vyloupené? To nikdo nevěděl. Sarwat Raman, předák v turbanu, vyšplhal po šestnácti schodech do přízemí, obličej pomoučený vrstvou prachu. S galabií v hrsti pelášil ke stanovému přístřešku, který skýtal jediný kousek stínu v sluncem nemilosrdně spalovaném údolí.
„Dovoluji si informovat Excelenci, že vstupní chodba je vyčištěná od suti,“ řekl Raman s lehkou úklonou. „Druhé dveře jsou plně přístupné.“
Howard Carter vzhlédl od své limonády. Zašilhal pod střechou černého klobouku, který vytrvale nosil navzdory tetelivému žáru. „Výborně, Ramane. Prozkoumáme dveře, jakmile se prach usadí.“
„Vyčkám vašich ctěných instrukcí.“ Raman se otočil a zmizel.
„Vy jste ale kliďas, Howarde,“ řekl lord Carnarvon, křestním jménem George Edward Stanhope Molyneux Herbert. „Jak si tu můžete sedět a popíjet limonádu, když nevíte, co je za těmi dveřmi?“ Carnarvon se usmál a mrkl na svou dceru, lady Evelyn Herbertu. „Teď už chápu, proč Belzoni použil beranidla, když našel hrobku Setiho I.“
„Moje metody jsou diametrálně odlišné od metod Belzoniho,“ bránil se Carter. „A Belzoniho metody byly po zásluze odměněny prázdnou hrobkou, nepočítáme-li sarkofág.“ Carterův pohled mimoděk zabloudil k nedalekému otevřenému vchodu do hrobky Setiho I. „Carnarvone, skutečně si nejsem jist, co tu najdeme. Myslím, že bychom se neměli nechat příliš vyvést z rovnováhy. Nejsem si ani jistý, jestli je to vůbec hrobka. Stavba není typická pro faraóna z osmnácté dynastie. Může to být jen úschovna majetku, který si Tutanchamón přinesl z Achetatonu. Kromě toho nás předešli vylupovači hrobek, ne jednou, ale hned dvakrát. Takže opravdu nemám zdání, co najdeme.“
Věren svému britskému vychování, bloudil Carter očima po pustém Údolí králů. Žaludek měl ale stažený. Nikdy za celých dosavadních devětačtyřicet let svého života nebyl tak rozčilený. Nečekanost objevu po pouhých pěti dnech vykopávek ho ohromila. Zavířil ve sklenici svou limonádou a snažil se nepřemýšlet a nedoufat. Čekali. Čekal celý svět.
Větší částice prachu se usadily v jemné vrstvě na svažité podlaze chodby. Skupina se při vstupu snažila nevířit prach. Carter šel první, za ním Carnarvon, pak jeho dcera a nakonec A.R.Callender, Carterův asistent. Raman podal Carterovi sochor a čekal u vchodu. Callender nesl velkou baterku a svíčky.
„Jak jsem říkal, nejsme první, kdo vniká do téhle hrobky,“ řekl Carter, nervózně ukazující do horního levého rohu. „Do těch dveří někdo vstoupil a pak byly znovu zapečetěny v tomhle místě.“ Pak našel větší okrouhlou stopu uprostřed. „A znova v téhle mnohem větší oblasti. To je velice divné.“ Lord Carnarvon se předklonil, aby si prohlédl pečeť královské nekropole, šakala s devíti svázanými vězni.
„Podél základny dveří jsou ukázky původní Tutanchamónovy pečeti,“ pokračoval Carter. Světlo baterky se odráželo od jemného prachu, který se ještě vznášel ve vzduchu, než ozářilo starověké pečeti v omítce.
„A teď tedy,“ řekl Carter tak klidně, jako by nabízel odpolední čaj, „se podívejme, co je za těmi dveřmi.“ Žaludek se mu ale stáhl v křeči, útroby ztěžkly a dlaně zvlhly, ani tak ne horkem jako skrývaným napětím. Chvěl se po celém těle, když zvedal sochor a zkusmo zasáhl starověkou omítku. Kousky a úlomky mu pršely k nohám. Při páčení mohl dát průchod svým rozbouřeným emocím a každý útok na dveře byl divočejší než předchozí. Náhle sochor pronikl omítkou, takže Carter narazil do dveří. Z úzké škvíry proudil teplý vzduch. Carter se pachtil se zápalkami, zapálil svíčku a přidržel plamen u otvoru. Byla to předběžná zkouška na přítomnost kyslíku. Svíčka hořela dál.
Nikdo se neodvažoval promluvit, když Carter předal svíčku Callenderovi a pokračoval v práci se sochorem. Opatrně zvětšil otvor tak, aby omítka a kamení padaly do chodby a ne do místnosti za ní. Carter vzal znovu svíčku a prostrčil ji otvorem. Pokojně hořela dál. Pak prostrčil otvorem hlavu, potmě namáhal oči.
Okamžik stál klidně. Když si Carterovy oči přivykly, zmizelo v jediném okamžiku tři tisíce let. Z černi vystoupila zlatá hlava Amnuta s obnaženými slonovinovými zuby. Nejasně se rýsovala další zlacená zvířata, mihotavé světlo svíček vrhalo na zeď jejich exotické siluety.
„Vidíte něco.“ zeptal se Carnarvon vzrušeně.
„Ano, nádherné věci,“ odpověděl konečně Carter, hlas ho poprvé zradil. Pak nahradil svíčku baterkou a ostatní za ním spatřili komnatu plnou neuvěřitelných předmětů. Zlaté hlavy byly součástí pohřebních lůžek. ...
mek4test