ROBIN COOK

STÁŽISTA

Slovo na úvod

Američané lpí na svých mýtech. Nikde to není tak patrné jako právě v říši medicíny a lékařské péče nabité emocemi.

Lidé věří tomu, čemu si věřit přejí, a všechno, co by mohlo ohrozit jejich konejšivou důvěru ve vlastního lékaře či v léčbu, které jsou podrobováni, odmítají vzít na vědomí, nebo to mávnutím ruky odbudou jako pomluvu.

Teprve nedávno a dost neochotně se veřejné mínění zvolna začalo probouzet z hrdého předpokladu, že úroveň zdravotnického personálu a lékařské péče ve Spojených státech nemá na světě obdoby. Ale i tohle neradostné probuzení vyvolaly faktory spíš ekonomické než rozumové, spíš rostoucí náklady na lékařské ošetření než kvalita ošetření. Jakási paní Brownová možná připustí, že sem tam není všechno, jak by mělo být, ale přesto si zanic nedá vzít své přesvědčení, že její skvělý pan doktor za rohem je nejlepší v celém městě – takového aby pohledal! A všichni ti mladí medici, zaplaťpánbu za ně, jsou přece takoví nadšenci a slušní mládenci!

Základy tohoto zbožného obdivu k medicíně spočívají hluboko v psychice současného Američana. Jeho okouzlení medicínou se den co den projevuje v počtu hodin, které stráví před televizorem u vytržení nad pořady ukazujícími diagnostické i terapeutické triumfy vševědoucích lékařů.

Tenhle romantický přístup se svou přímočarou důvěřivostí, a tedy i omezenou tolerancí, je velkou překážkou k vyjádření opačných názorů. Právě proto je cílem této knihy oprostit rok povinné stáže začínajícího lékaře od mýtů, které ho až doposud obklopují, a vylíčit ho se vší jeho tvrdou realitou. Psychologické důsledky roční stáže na nastávajícího lékaře jsou hluboké. (Zároveň si představte i její důsledky na nekonečný proud pacientů!)

Prosím tedy čtenáře, aby k četbě přistoupil bez předsudků, na chvíli odložil to takřka nepřekonatelné nutkání glorifikovat lékařství i všechen zdravotní personál a pokusil se představit si skutečné účinky stáže na normálního člověka. Zaměstnanci ve zdravotnictví totiž jsou normální lidé se všemi lidskými slabostmi – zlostí, úzkostí, vzájemnými averzemi, egocentrismem. Když se octnou ve stresové situaci, reagují jako lidé, ne jako léčitelé s nadpřirozenými schopnostmi.

A ať už televizní seriály předvádějí cokoli, roční praxe v té podobě, v jaké dnes existuje, stresovou situaci skutečně představuje.

(Už jen trvalý nedostatek spánku postačí k vysvětlení řady odchylek od normálního chování: nedávné výzkumy prokázaly, že pokud je lidskému jedinci dlouhodobě odpírán spánek, po čase se u něj objeví příznaky schizofrenie.)

Všechny popisované události se skutečně odehrály. Představují typické – nijak výjimečné dny v životě stážisty. Doktor Peters sám je syntézou mých osobních zkušeností a zážitků mých kolegů. Nevykazuje žádnou zvláštní psychosociální odchylku, ale víceméně běžného stážistu.

To, že si často stěžuje, že společensky selhává s tím, jak se profesionálně rozvíjí, by nemělo nikoho překvapit. V průběhu své roční stáže doktor Peters po stránce lékařských znalostí a praktických zkušeností nesporně hodně získá: postupně si vytvoří i objektivnější vztah ke smrti. Průvodním jevem tohoto procesu je však zároveň trvale potlačovaný hněv a podráždění, které ho vedou do čím dál větší izolace, ke stále uzavřenějšímu chování, k prohlubujícím se pocitům sebelítosti a neschopnosti navázat hlubší mezilidské vztahy.

I další aspekty lékařské praxe, s nimiž se tu setkáte, budou v rozporu s obecně vžitými představami. Znovu prosím čtenáře, aby se před uvedenými fakty neuzavíral a měl na paměti, že značná část neosobního a anonymního chování vůči pacientovi je prostě přímým a nevyhnutelným důsledkem každodenních setkání s lidskými neduhy.

Takový neosobní přístup může samozřejmě přerůst až do krajnosti, kdy pacient přestává být pro lékaře lidským jedincem a stává se pouhým objektem léčebných postupů. To už je samozřejmě patologická úchylka. Možnost, že se mladý lékař dopracuje na své roční stáži až takového stavu, je však značná.

Prakticky je do něj přímo vháněn a nezbývá mu než se s ním vyrovnat – zpravidla bez rady či přispění kohokoli – podle svého vlastního založení.

Ještě jednou poznámkou bych rád předešel případné kritice: protože doktor Peters absolvuje stáž v běžné městské nemocnici a ne v univerzitním lékařském centru, mohl by někdo namítnout, že všechny závěry, k nimž kniha dochází, platí pouze pro toto specifické prostředí. Snad na tom i trocha pravdy je. Ale nedomnívám se, že by to ubíralo mému základnímu tématu na obecné platnosti.

V univerzitním lékařském centru by naopak mohly být Petersovy zážitky ještě znásobeny. Soupeření mezi stážisty – každodenní honba být vždycky o něco lepší než ten druhý – je tam téměř pravidelně mnohem vyhrocenější a může mít za následek, že se stážista zaměří v systému hodnot mnohem víc na zpracovávání chorobopisů a pátrání v lékařské literatuře než na pacienta samotného.

Mám za to, že zkušenosti doktora Peterse platí ve své podstatě jak pro stáže v univerzitních lékařských centrech, tak v městských nemocnicích. Všechno, co ho potkává, přesvědčivě odráží zážitky, které potkaly mě i řadu jiných lékařů, ať si odbývali stáž kdekoli.

Rukopis knihy četlo osm lékařů, z nichž každý skončil stáž nanejvýš před třemi roky. Až na jediného se všichni shodli, že je jeho obsah autentický, přímočaře realistický a odpovídá jejich vlastním zážitkům. Můj jediný oponent trval na tom, že lékaři v nemocnici, kde byl na stáži on, byli ochotnější ho poučit a projevovali víc pochopení pro jeho problémy než ti, které jsem vylíčil ve své knize.

Tento lékař byl na stáži v univerzitním lékařském centru na Západním pobřeží. Snad jediné ponaučení, které z toho plyne, je, že by všichni začínající lékaři měli absolvovat stáž právě tam.

Znovu opakuji, že tato kniha je pravdivá. Pokud přesně neodpovídá veškerým stážím ve všech nemocnicích, určitě odpovídá většině z nich. Poctivě odráží všeobecné podmínky, v lepším případě skličující, v horším dokonce riskantní. To považuji za postačující důvod k jejímu vydání.

Chirurgie: 15. den

Usnul jsem, jako by mě do vody hodil, když telefon po půl hodině znovu zazvonil. Chňapl jsem po něm na první zařinčení, bezděčně, skoro v panice, a učebnice chirurgie, nad kterou se mi zavřely oči, se s žuchnutím svezla z postele na podlahu. Panebože, co je to zas? Sestra měla zoufalý hlas: „Pane doktore, ten pacient, co jste ho prve vyšetřoval, přestal dýchat a puls je nehmatný.“

„Už tam běžím.“

Šátravě jsem zavěsil sluchátko a zahájil navyklé pohyby; kalhoty, košile, boty a na úprku chodbou k výtahu jsem si ještě dopínal zip poklopce. Stiskl jsem knoflík a uslyšel pronikavý hukot elektrického motoru. Až při netrpělivém čekání na výtah mi došlo, že vlastně nevím, o kterém z pacientů mluvila. Byla jich taková spousta.

Hlavou se mi honily tváře těch, které jsem večer kontroloval. Paní Takurová, Roso, Sperry, pak ten nový a stařec s karcinomem žaludku.

Musí to být on. Byl to soukromý pacient a poprvé jsem ho viděl, když mě odvolali od nového příjmu, protože ho přepadly znenadání prudké bolesti břicha. Byl na kost vyhublý a tak slabý, že se takřka nemohl hýbat, dokonce málem ani odpovídat na otázky…

Nervózní z toho, že výtah pořád ne a ne přijet, jsem zabušil na dveře.

Věděl jsem o tom starci jen málo. Víc o něm nevěděla ani ošetřující sestra. Chorobopis neobsahoval žádné podrobnosti: stálo tam jen stručně, že je mu jedenasedmdesát let a tři roky už trpí rakovinou žaludku: před dvěma měsíci mu byl žaludek chirurgicky odstraněn.

Podle chorobopisu byl do nemocnice přijat kvůli bolestem, závratím a celkové nevolnosti.

Výtah s mechanickou lhostejností konečně dovrzal až ke mně do patra a hnědé posuvné dveře se otevřely. Nastoupil jsem, stiskl tlačítko a znovu netrpělivě čekal, až mě ta neohrabaná potvora dopraví do přízemí.

Když jsem předtím starce vyšetřoval, nic nečekaného jsem neobjevil.

Očividně trpěl velkými bolestmi, a taky nebylo divu – karcinom už mu nepochybně metastázoval po celém břiše. Po marných pokusech zastihnout telefonicky jeho soukromého lékaře, jsem mu jednoduše předepsal novou infuzi a pár demerolů, aby snáz usnul.

Nic víc mě nenapadlo.

Výtah mě konečně vyložil v přízemí. V rychlosti jsem přešel přes dvůr, vstoupil do hlavní nemocniční budovy a po zadním schodišti jsem se pustil vzhůru do poschodí, kde ležel pacient. Když jsem vkročil do pokoje, uviděl jsem sestru, jak bezmocně stojí v mírné záři lampy na nočním stolku. Muž byl tak vyzáblý, že mu z hrudníku vyčnívalo každičké žebro a břicho pod hrudníkem se propadalo do hluboké prolákliny. Ležel naprosto bez hnutí, oči zavřené. Pohlédl jsem mu pozorně na hrudník. Byl jsem natolik zvyklý vídat hrudníky zdvíhající se a klesající pravidelným dechem, že jsem na okamžik podlehl zrakovému klamu a připadalo mi, že i tenhle se maličko pozvedl a zase klesl. Ale nebylo to tak. Pokoušel jsem se nahmatat puls. Marně. Někteří lidé mají puls nesmírně slabý. Ujistil jsem se, jestli hledám na správné straně zápěstí, pod palcem, a pak jsem vyzkoušel ještě druhé zápěstí. Zase nic.

„Žádná srdeční zástava, pane doktore. Ošetřující mi řekl, že koronárku volat nemáme.“ Sestřin hlas zněl defenzivně.

Buď zticha, pomyslel jsem si s podrážděním a zároveň s úlevou.

Nebál jsem se zavolat koronárku. Jen jsem si chtěl být úplně jistý, protože tohle bylo poprvé, co jsem měl zcela sám na vlastní odpovědnost někoho prohlásit za mrtvého. Za studií na medicíně jsem mrtvých viděl dost a dost, ale tenkrát – vlastně ještě ani ne před rokem, jak už je to najednou dávno – byl pokaždé nablízku nemocniční personál, lékař nebo alespoň stážista: studentů se to netýkalo.

Jenže teď jsem tu byl personál já sám a já sám jsem měl s definitivní platností vyřknout rozhodnutí: jako hlavní rozhodčí, napadlo mě, třeba při baseballu, zásah platí, nebo neplatí, a nikde žádné odvolání.

Ten člověk byl mrtvý. Ale… co když nebyl? Demerol, ta hrozná vyhublost, anestezie – tahle kombinace mohla vyvolat stav, z kterého se třeba časem znovu probere.

Pomaloučku jsem vzal do ruky stetoskop, abych rozhodnutí co nejvíc oddálil, a konečně jsem si zastrčil sluchátka do uší a přiložil membránu na starcovo srdce. Zaslechl jsem praskavý šramot, jak stetoskop pod mou roztřesenou rukou ohýbal chloupky na mužově hrudi. Srdce jsem neslyšel – nebo jsem ho přeslechl? Třeba jen přidušeně a zpovzdáli?… Předrážděná představivost mi stále vnucovala živý, normální tep. Pak mi došlo, že slyším ozvěnu svého vlastního srdce. Sundal jsem stetoskop a znovu jsem vyzkoušel puls, na zápěstí, ve slabině, na krku. Všude bylo ticho, a přesto mě neopouštěl podivný pocit, že stařec dosud žije, co nevidět se probere a já budu za blázna. Jak by mohl být mrtvý, když jsem s ním ještě před pár hodinami mluvil? Všechno se ve mně vzpíralo proti postavení, v němž jsem se ocitl. Co jsem zač, abych směl rozhodovat, jestli je někdo mrtvý, nebo živý? Co je to ode mě za opovážlivost?

V polosvětle jsme se podívali se sestrou jeden na druhého. Ponořil jsem se do vlastních myšlenek natolik, že mě málem překvapilo, že ji tam dosud vidím. Roztáhl jsem starcovi víčka a zadíval se mu do hnědých očí, které vypadaly docela normálně až na to, že se rozšířené zorničky nezúžily, když jsem nad stařeckou rohovkou přejel tužkovou baterkou. Připadalo mi jisté, že je mrtvý: doufal jsem, že je mrtvý, protože jsem se ho chystal za mrtvého prohlásit.

„Řekl bych, že je po smrti,“ prohodil jsem a znovu pohlédl k sestře, která se však ke mně otočila zády. Nejspíš mě měla za pitomce.

„Tohle je první pacient, co jsem kdy měla na starosti, který mi umřel,“ poznamenala a náhle se otočila zpátky ke mně. Ruce jí sklesle visely podél boků. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že by si strašně přála, abych řekl něco o tom demerolu. Že to nemohlo být po tom demerolu, co mu dala. Ale jak jsem měl vědět, co ho vlastně zabilo? V hlavě se mi znovu a znovu vynořovala scéna ze stařičkého hororu, v níž se mrtvola zvolna zvedá z betonového stolu v márnici.

Začínal jsem mít dopal sám na sebe, ale nedalo mi to a musel jsem si ho ještě jednou poslechnout. Znovu jsem si nasadil do uší stetoskop.

V tichu noci mi v hlavě chrčel můj vlastní dech. Je mrtvý, je po něm, je studený, už nepromluví, šeptala rozumová centra mého mozku.

Měl bych té sestřičce říct něco milého. „Určitě umřel lehce a bez bolestí – důstojně. Určitě by vám za ten demerol poděkoval.“ Poděkoval?

Co to tu plácám za nesmysly? Sám mám co dělat s vlastními pochybnostmi, které mi málem přerůstají přes hlavu, a pokouším se konejšit někoho jiného. Přemohl jsem v sobě nutkání znovu se pokusit nahmatat puls a přetáhl jsem starci přes hlavu prostěradlo.

„Asi bychom měli zavolat jeho soukromému doktorovi,“ poznamenal jsem, když jsme vycházeli z místnosti.

Soukromý lékař se ohlásil do telefonu tak rychle, že mi bylo, jako by mi někdo přejel obličej teplou žínkou. Pověděl jsem mu, kdo jsem a proč volám.

„Dobrá, dobrá. Oznamte to rodině a rozhodně zařiďte pitvu. Rád bych viděl, co se stalo s tím spojem, kterým jsem napojil žaludeční vak na tenké střevo. Byla to anastomóza provedená jedinou vrstvou stehů. Já si myslím, že jednovrstevné šití je nejlepší, hlavně taky daleko rychlejší. V každém případě byl ten stařík zajímavý případ, zvlášť tím, že žil mnohem déle, než se dalo čekat. Takže se postarejte o tu pitvu, ano, Petersi?“

„Ano, pokusím se.“

Když tohle jednostranné žvanění skončilo, ponořil jsem se znovu do mlčenlivých úvah. Pokoušel jsem se urovnat si myšlenky. Soukromý lékař si přeje pitvu. Výborně. Skvěle. Kdepak je číslo rodiny?

Přes rameno mi ženská ruka ukázala v chorobopise na kolonku:

„Nejbližší příbuzný – syn.“ Skutečně situace za všechny peníze.

Neznámý pitomý stážista, který volá uprostřed noci. Snažil jsem se připadnout na nějaké neutrální slovo, které by ten fakt sdělovalo bez citového zabarvení. „Zemřel“, „zesnul“…, ne „skonal“. Zvonění telefonu přerušil rozjásaný hlas.

„Jmenuji se doktor Peters a… bohužel vám musím oznámit, že váš otec skonal.“

Na druhém konci drátu bylo dlouho ticho: možná že mi neporozuměl.

Pak se hlas ozval znovu.

„S tím jsme museli počítat.“

„Jde ještě o jednu věc.“ Na jazyku jsem měl slovo.

„Ano?“

„Ale víte co… toho teď necháme. O tom si můžeme promluvit později, ale musím vás poprosit, abyste ještě dnes večer přijeli do nemocnice.“ Tohle mi zběsilými gesty napovídala sestra,

„Dobře, přijedeme. A děkuju vám.“

„Je mi to nesmírně líto a já děkuju vám.“

Z temnoty v chodbě se vynořila starší sestra, šoupla mi pod nos stoh úředních papírů a prstem mi ukazovala, kam se mám podepsat a uvést čas úmrtí. Sám bych byl rád věděl, kdy ten člověk vlastně umřel: opravdu jsem neměl ani ponětí.

„A kdy vlastně umřel?“ zeptal jsem se a zvedl pohled k nově příchozí po mé pravici.

„Zemřel ve chvíli, kdy jste ho prohlásil za mrtvého, pane doktore.“

Tahle sestra, noční staniční, byla proslulá pořádně proříznutou pusou a averzí vůči stážistům. Ale ani její posměšný tón a zjevné pohrdání mou naivitou mi nedokázaly vyhnat z hlavy scénu s mrtvolou vstávající z katafalku.

„Zavolejte mě, až přijde rodina,“ požádal jsem ji.

„Ano, pane doktore, a děkuju vám.“

„Já děkuju vám,“ odpověděl jsem. Všichni si navzájem děkují.

Byl jsem unavený a drobnosti narůstaly do obludných rozměrů.

Nutkání zajít k mrtvému a znovu mu ohmatat puls mě dosud neopustilo, ale ovládl jsem se a zrychleným krokem prošel kolem dveří pokoje, kde ležel: co kdyby se náhodou sestry dívaly. Proč si pořád dělám starosti, že se probudí? A záleží snad na něm jako na osobě?

To ano, jistě, ale vždyť jsem ho vůbec neznal. Zůstal jsem stát na odpočívadle schodů. Ne, neznal jsem ho, ale byla to lidská bytost.

Starý člověk, jedenasedmdesát, to už je dost – ale přesto člověk, otec, lidská bytost. Vykročil jsem dál po schodech dolů. Nemělo smysl si něco nalhávat. Pokud se teď probudí, budu celé nemocnici pro smích. Lékařská sebedůvěra se rodí pomalu: tohle by ji v zárodku zahubilo.

Když jsem byl znovu ve výtahu, pokoušel jsem se přijít na to, kdy jsem se vlastně začal měnit. Dokázal jsem si jen vybavit jednotlivé scény, možná drobné body zvratu, jako třeba svou první návštěvu na nemocničním oddělení, ještě za studií, a jedenáctiletou holčičku, která ležela v postýlce a dívala se na nás očima plnýma naděje.

Trpěla cystickou fibrózou, která zpravidla končí smrtí. Když jsem poslouchal, jak místní personál probírá jednotlivé případy, zamžily se mi oči a nedokázal jsem se té holčičce podívat do tváře. „Je určitá naděje, že ji udržíme při životě skoro do dospělosti,“ prohodil ošetřující lékař, když jsme se vzdalovali. V té chvíli jsem zatoužil učit se na instalatéra.

Dveře výtahu se otevřely. Někdy, nějak se moje reakce změnily.

Teď už se hlavně bojím, že by se někdo mohl probudit v márnici a znemožnit mě, zesměšnit. Ano, změnil jsem se, pochopitelně k horšímu, ale co s tím nadělám?

Postel v mém pokoji zaúpěla, když jsem na ni opět složil svou váhu. V pološeru jsem v duchu stále viděl každý detail toho vychrtlého mrtvého těla. Jestli pak takhle uvažují i ostatní stážisté?

Neuměl jsem si to představit, ale taky jsem si nedokázal vybavit, nač by vůbec mohli myslet. Vypadali všichni tak sebejistě, tak vyrovnaně, dokonce i když na to neměli ani sebemenší právo. Než jsem začal studovat medicínu, představoval jsem si, že začínající lékaři prožívají jiné krize, krize jaksi vznešenější. Pokaždé se problém točil kolem toho, že člověk ztratil vlastního pacienta po dlouhém a usilovném zápase o jeho život a teď je zdrcený nad zmarněným životem. Jenže já se tu teď potím strachy, jestli pacient někoho úplně jiného náhodou nezačne znovu dýchat, a rozčiluje mě, že jsem dokázal pustit z hlavy toho člověka jako lidskou bytost. Bylo tři čtvrti na deset. Převrátil jsem se, zvedl sluchátko a zavolal na šestému. V té chvíli jsem potřeboval být s někým jiným, dokázat si, že život pokračuje dál. „Slečno Stevensová, Jan, prosím vás, nemohla byste sem zajít? Ne nic se neděje. Ano, manga přineste. To je v pořádku, mám službu na telefonu.“

Mezi závěsy jsem zahlédl pár hvězd. Už dva týdny jsem trávil na stáži, nejdelší dva týdny za dosavadních pětadvacet let života, vyvrcholení všeho, střední školy, přípravky, studia medicíny. Co jsem se o téhle době nasnil! Skoro všichni moji známí teď byli v tomhle vysněném stadiu praxe a byla to pěkná otrava, a když ne otrava, tak alespoň pěkný zmatek. „Dobře, Petersi, jak myslíte. Ale nezapomeňte, že z první ligy je snadné vypadnout, ale je skoro nemožné se tam vrátit.“ To doslova cituju výrok svého profesora chirurgie, když se dověděl, že jsem se rozhodl pro stáž mimo univerzitní centrum, daleko od lékařské věže ze slonoviny, někde v Zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc. A pro lékařskou honoraci východního pobřeží neexistuje větší Zapadákov než Havaj.

Podle neměnného, počítači řízeného systému přidělování stáží jsem byl předurčen pro praxi ve špičkovém zdravotnickém zařízení.

Z tohoto hlediska bylo jasné, že jsem na poslední chvíli zklamal.

Ale ke konci jsem už nemohl jinak. S postupem studia jsem čím dál jasněji viděl, že stát se lékařem znamená zapadnout do systému jako špalík dřeva do soustruhu. Na konci obráběcího procesu bych ze stroje vypadl chlazený a patrně dobře prodejný, plný vědomostí.

Ale jako odletující třísky by ze mě zmizely „neproduktivní“ rysy mé osobnosti – schopnost soucitu, lidskost, bezděčný zájem o druhé.

Musel jsem tomu zabránit, jak to jen šlo, pokud ještě nebylo pozdě.

A tak jsem na poslední chvíli ze soustruhu vyskočil. „Dobře, Petersi, jak myslíte.“

Smrt vyzáblého starce udržovala mé smysly v pohotovosti, a když Jan zaklepala, vymrštil jsem se z postele. Ještěže to nebyl telefon.

Z telefonů už jsem měl hrůzu. „Jan, to je hezké, žes přišla a přinesla ty manga, vážně.“ Mango nebylo přesně to, co jsem potřeboval.

„Pokud chceš, můžeš rozsvítit. Já tu jen tak seděl a přemýšlel.

Tak dobře, nech zhasnuto. Nože a misku? Ty je chceš jíst hned teď?“ Neměl jsem na mango chuť, ale nestálo mi to za hádku a Jan ostatně vypadala báječně: na vlasy jí dopadalo měkké světlo lampy a voněla, jako by právě vyšla ze sprchy, krásněji než všechny parfémy. Ale vůbec to nejhezčí na ní byl její hlas. Třeba by mi mohla něco zazpívat.

Našel jsem misku a dva nože, usadili jsme se na podlaze a pustili se do ovoce. Nejdřív jsme přitom mlčeli, a to byla jedna z věcí, které se mi na ní líbily: její málomluvnost. Byl na ni taky náramně pěkný pohled, to se musí uznat, jen jsem měl podezření, že je asi strašně mladá. Až do dnešního dne jsme si spolu dvakrát někam vyšli, ale příliš blízcí přátelé jsme nebyli. To bylo fuk. Vlastně nebylo, protože jsem si přál poznat ji líp, zvlášť v téhle chvíli. Její světlé vlasy a jemné rysy v sobě měly cosi poetického: právě teď bych byl chtěl, abychom si byli bližší.

Mango bylo lepkavé. Oloupal jsem ho celé a pak jsem si došel k dřezu opláchnout ruce. Když jsem se obrátil zpátky k ní, dívala se kamsi mimo mě a světlo pronikající oknem stříbřitě probleskovalo jejími vlasy. Opírala se o paži, nohy skrčené na opačné straně.

Málem jsem ji poprosil, aby mi zazpívala Zkus si vzpomenout, ale neudělal jsem to, nejspíš proto, že by mi byla asi vyhověla – pokud šlo o zpívání, udělala skoro cokoli, oč jsem ji požádal. Ale kdyby začala zpívat teď, slyšelo by ji celé oddělení. Nejspíš už určitě slyšeli i to, jak jsme jedli mango. Když jsem se posadil vedle ní, pootočila hlavu a já jí pohlédl do očí.

„Dneska večer se něco stalo,“ nadhodil jsem.

„Já vím,“ přikývla.

Tím mě málem odrovnala. Já vím. Houby věděla a já nejenže věděl, že nic neví, ale i to, že jí beztak nic nedokážu vysvětlit.

Přesto jsem pokračoval.

„Prohlásil jsem toho vychrtlého dědu s rakovinou za mrtvého a teď trnu, že co chvíli zavolá sestra, že je nakonec přece jen živý.“

Odvrátila hlavu, takže jsem jí neviděl do očí. Pak řekla to jediné, co se v téhle chvíli dalo říct. Že prý je to legrační! Legrační?

„Nemyslíš, že jsem cvok?“

No, to tedy jsem, ale přesto je to legrační.

„...