Sapkowski - Hlas rozumu.txt

Hlas rozumu
Andrzej Sapkowski
Přišla za ním k ránu.
Vešla opatrně, tiše našlapujíc, plula komnatou jako přízrak, jako zjevení, a jediný zvuk, který doprovázel její pohyby, bylo šustění košile otírající se o její nahou pokožku. Ale i tento slaboučký, sotva slyšitelný šelest zaklínače probudil, nebo spíše jen zpola probral z polospánku, v němž se monotónně kolébal jako v bezedné tůni, vznášeje se někde mezi dnem a hladinou klidného moře mezi lehce se vlnícími pruhy chaluh.
Nepohnul se ani se nezachvěl. Dívka připlula blíž, shodila se sebe košili a pomalu, váhavě opřela koleno o okraj jeho lože. Sledoval ji zpod spuštěných řas, nedával najevo, že nespí. Dívka opatrně vylezla na postel, na něho, a objala ho nohama. Opřená o napjaté paže ho pošimrala v obličeji vlasy vonícími heřmánkem. Odhodlaně a jakoby nedočkavě se sklonila a dotkla se hrotem prsu jeho víčka, tváře, úst. Usmál se a uchopil ji za ramena, velmi pomalu, opatrně, jemně. Vzpřímila se, unikajíc jeho prstům, světlá, bělostná, splývající svým jasem s mlhavou září svítání. Pohnul se, avšak ona mu nesmlouvavým tlakem obou rukou zabránila změnit polohu a lehkými, ale rozhodnými pohyby beder se domáhala odpovědi.
Odpověděl. Už neuhýbala před jeho dlaněmi, zaklonila hlavu, potřásla vlasy. Její pleť byla chladná a obdivuhodně hebká. Oči, které spatřil, když přiblížila svou tvář k jeho obličeji, byly veliké a tmavé jako oči rusalky.
Kolébán utonul v heřmánkovém moři, které se rozbouřilo a zašumělo, odnášejíce klid.
L 
"Geralte."
Vytržen ze spánku, zvedl hlavu. Slunce už bylo vysoko, úporně se dralo skrze laťky okenic oslepujícími zlatými skvrnami, prozkoumávalo ložnici cha­padly světla. Zaklínač si zaclonil oči instinktivním, zbytečným pohybem, jehož se nikdy nezbavil - stačilo mu přece jen zúžit zornice do svislých škvírek.
"Už je pozdě," promluvila Nenneke, otevírajíc okenice. "Zaspali jste. Iolo, zmiz. Ať už tě tady nevidím."
Dívka se chvatně zvedla, naklonila se z lůžka a zvedla z podlahy svou koši­li. Na rameni, na místě, jehož se před chvílí dotýkala její ústa, cítil Geralt pramínek stydnoucí sliny.
"Počkej..." řekl nejistě. Pohlédla na něj a rychle odvrátila hlavu. Změnila se. Už v sobě neměla nic z rusalky, nic ze zářícího heřmánkového zjevení, jímž byla za úsvitu. Oči měla modré' ne černé. A byla pihovatá - na nose, na pažích, ve výstřihu. Ty pihy byly docela půvabné, ladily s její pletí a zrzavými vlasy. Avšak za rozbřesku, když byla jeho snem, si jich nevšiml. Se studem a trpkos­tí zjistil, že to, co k ní cítí, je lítost - lítost, že nezůstala snem. A že si tu lítost nikdy neodpustí.
"Počkej," zopakoval. "Iolo... Chtěl jsem..."
"Nemluv na ni, Geralte," přerušila ho Nenneke. "Stejně ti neodpoví. Běž, Iolo. Pospěš si, dítě."
Dívka zahalená do košile cupitala ke dveřím, pleskajíc bosými chodidly po podlaze . Byla rozpačitá, nesmělá, uzardělá. Ničím již nepřipomínala... Yennefer.
"Nenneke," řekl, sahaje po košili. "Doufám, že jí to nevyčítáš... Nepotrestáš ji?"
"Jsi hloupý," vytkla mu kněžka a přistoupila k posteli. "Zapomněls, kde jsi? Toto není ani poustevna, ani klášterní klauzura. Je to svatyně Melitelé. Naše bohyně kněžkám nezakazuje... nic. Skoro nic."
"Zakázala jsi mi oslovit ji."
"Nezakázala. Jen jsem tě upozornila, že je to zbytečné. Iola mlčí."
"Cože?"
"Mlčí, protože Složila takový slib. Je to svým způsobem pokání, díky němuž... Ech, co ti budu vysvětlovat, stejně to nepochopíš a ani se o to nepokusíš. Dobře znám tvůj názor na náboženství. Ne, ještě se neoblékej. Chci se podívat, jak se ti hojí krk."
Usedla na pelest, zručně odvinula lněný obvaz, silně omotaný kolem zaklínačovy šíje. Bolestí se zašklebil.
Jen co dorazil do Ellanderu, odstranila Nenneke ošklivé hrubé stehy z ševcovské dratve, kterou ho sešili ve Wyzimě, ránu otevřela a opět ošetřila. Výsledek byl zřetelný - do svatyně přijel takřka zdráv, možná jen trochu ztuhlý. Nyní byl znovu nemocen a všechno ho bolelo. Ale neprotestoval. Znal kněžku léta, věděl, jak rozsáhlé má vědomosti o léčení a jak bohatou a všestrannou lékárnu má k dispozici. Léčba ve svatyni Melitelé mu mohla jedině prospět.
Nenneke ohmatala ránu, omyla ji a začala láteřit. Znal to už nazpaměť, začala hned prvního dne a nezapomínala se zlobit vždy, když spatřila památku na drápy wyzimské princezny.
"To je hrůza! Takhle se nechat zřídit obyčejnou strigou! Svaly, šlachy, jen o vlásek minula krční tepnu! U veliké Melitelé, Geralte, co se to s tebou děje? Jak to, že sis ji pustil tak blízko k tělu? Co jsi s ní chtěl dělat? Smilnit?"
Neodpověděl, jen se pousmál.
"Nesměj se jako pitomec," vstala kněžka a vzala z komody tašku s obvazy. Ač byla malá a při těle, pohybovala se hbitě a půvabně. "Na tom, co se ti stalo, není nic k smíchu. Ztrácíš reflexy, Geralte."
"Přeháníš."
"Ani trochu." Nenneke nanesla na ránu zelenou kašičku, ostře vonící po eukalyptu. "Neměl ses nechat zranit, ale nechal ses - a dost vážně. Přímo hrozně. I při tvé neobyčejné regenerační schopnosti uplyne několik měsíců než budeš mít krk v naprostém pořádku. Varuji tě, v té době se nepouštěj do soubojů s příliš mrštnými soupeři."
"Díky za varování. Mohla bys mi dát ještě jednu radu: z čeho mám po tu dobu žít? Sehnat pár holek, koupit vůz a zařídit si pojízdný hambinec?"
Nenneke pokrčila rameny, obvazujíc mu krk rychlými, jistými pohyby baculatých rukou.
"Mám ti radit a učit tě životu? Copak jsem tvoje máma nebo co? Tak, hotovo. Můžeš se obléknout. V refektáři na tebe čeká snídaně. Hoď sebou, jinak si ji budeš ohřívat sám. Nemám v úmyslu držet děvčata v kuchyni celé dopoledne."
"Kde tě pak najdu? V kapli?"
"Ne, v kapli ne," postavila se Nenneke ."Jsi tady, zaklínači, vítaným hostem, ale po kapli se mi nemotej. Jdi se projít. Já si tě pak najdu sama."
"Dobrá." 
II. 
Geralt již počtvrté prošel topolovou alejí, vedoucí od brány k obytným budovám a pokračující směrem k hlavní modlitebně a ke kapli vytesané do strmé skály. Po krátkém zamyšlení se rozhodl nevrátit se pod střechu, obrátil se k zahradám a hospodářským budovám. Několik kněžek v šedých pracovních hábitech tam pilně pracovalo. Plely záhony a krmily drůbež v kurnících. Převážně to byly mladé a velice mladé dívky, leckdy skoro děti. Některé jej, když kolem nich procházel, zdravily úklonou nebo úsměvem. Odpovídal na pozdravy, nepoznával ale žádnou z nich. Ač ve svatyni býval často, jednou a někdy dvakrát do roka, nikdy nenarazil na více než tři čtyři známé obličeje. Děvčata přicházela a odcházela - jako věštkyně do jiných svatyní, jako porodní báby či na ženské a dětské nemoci specializované léčitelky, jako potulné druidky učitelky nebo vychovatelky Nikdy ale nechyběla nová, přicházející odevšad, i z nejvzdálenějších krajů. Svatyně Melitelé v Ellanderu byla všude známá a těšila se zasloužené slávě.
Kult bohyně Melitelé byl jedním z nejstarších, svého času jedním z nejrozšířenějších, své počátky měl v dávných, již předlidských dobách. Každá předlidská rasa a každý prvotní, ještě kočovný lidský kmen uctíval nějakou bohyni zrození a plodnosti, patronku lásky a manželství, později též strážkyni rolníků a zahradníků. Většina z těchto kultů se sloučila a spojila v uctívání Melitelé.
Čas, který s ostatními náboženstvími a kulty nelítostně skoncoval, účinně je izoloval v zapomenutých, zřídka navštěvovaných, v městské zástavbě utopených svatyních a chrámech, byl k Melitelé milostiv. Bohyni nikdy nechyběli ani vyznavači, ani podporovatelé. Vědci, kteří tento jev analyzovali, vysvětlovali popularitu bohyně vzpomínkami na prakulty Veliké Matky, Matky Přírody, poukazovali na souvislost s přírodním cyklem, s životním koloběhem a dalšími vzletně nazývanými jevy. Geraltův přítel, trubadúr Marigold, jenž se rád nechával považovat za odborníka ve všech možných oborech, hledal jednodušší vysvětlení. Kult Melitelé, vysvětloval, je vírou typicky ženskou. Vždyť Melitelé je patronkou plodnosti, porodů a ochránkyní rodiček. A rodící žena musí křičet. Kromě obvyklých výkřiků, jejichž obsahem jsou obvykle sliby-chyby, že už nikdy v životě žádnému odpornému mužskému nedá, musí žena při porodu volat na pomoc nějaké božstvo a Melitelé se k tomu hodí přímo dokonale. A protože ženy rodily, rodí a rodit budou, dokazoval básník, nemusí se bohyně Melitelé strachovat o popularitu.
"Geralte."
"To jsi ty Nenneke? Hledal jsem tě."
"Mně?" pohlédla na něho kněžka ironicky "Ne Iolu?"
"Iolu také," přiznal. "Máš něco proti tomu?"
"Teď ano. Nechtěla bych, abys jí překážel a rozptyloval ji. Musí se připravovat a modlit, má-li z toho transu něco být."
"Už jsem ti říkal," pronesl mrazivě, "že žádný trans nechci. Nemyslím, že by mi v něčem mohl pomoci."
"A já," zamračila se Nenneke, "nemyslím, že by ti takový trans mohl nějak uškodit."
"Mne nejde zhypnotizovat, jsem proti tomu imunní. Mám o Iolu strach. Pro médium to může být příliš namáhavé."
"Iola není žádné médium ani duševně chorá věštkyně. To dítě se těší výjimečné milosti bohyně. Netvař se tak tupě, mohu-li prosit. Už jsem řekla, že tvoje názory na náboženství dobře znám, nikdy mi to příliš nevadilo a ani v budoucnu mi to určitě překážet nebude. Nejsem fanatička. Máš právo myslet si, že nás řídí Příroda a v ní skrytá Moc. Máš právo se domnívat, že bohové a s nimi i moje Melitelé, jsou jen personifikací této Moci, vymyšlení pro prosfáčky, aby ji lépe pochopili a přijali její existenci. Podle tebe je ta Síla slepá. Ale mně, Geralte, víra dovoluje očekávat od přírody to, co zosobňuje moje bohyně, pořádek, právo, dobro. A naději."
"Já vím."
"Když to víš, tak proč ty výhrady k transu? Čeho se bojíš? Že ti nařídím bít čelem o podlahu před sochou a zpívat žalmy? Geralte, prostě si na chvilku jen sedneme, ty, já a Iola. A uvidíme, zda schopnosti té dívky dovolí číst ve víru sil, které tě obklopují. Třeba se dozvíme něco, co by bylo užitečné vědět. Nebo se taky nedozvíme vůbec nic. Možná, že se nám osudov...