Meč osudu Andrzej Sapkowski I. První mrtvolu našel okolo poledne. Pohled na mrtvé obvykle zaklínače nevzrušoval, na mrtvoly se spíše díval úplně lhostejně. Tentokrát ale lhostejný nebyl. Chlapci bylo asi patnáct let. Ležel naznak, s široce rozhozenýma nohama, ústa mu ztuhla v grimase hrůzy. I tak Geralt věděl, že chlapec zemřel okamžitě, netrpěl a pravděpodobně ani nevěděl, že umírá. Šíp ho trefil přímo do oka, uvízl v lebce hluboko, v týlní kosti. Šíp byl opeřen pruhovanými, žlutě obarvenými pírky bažantí slepice. Trčel nad stvoly trav. Geralt se rozhlédl, rychle a snadno našel to, co hledal. Druhý šíp, naprosto stejný, byl zabodnutý v kmeni borovice o nějakých šest kroků dále. Tušil, co se stalo. Chlapec nepochopil varování, když uslyšel svištění a zabodnutí šípu; lekl se a začal utíkat nesprávným směrem. Přímo naproti tomu, kdo mu přikazoval zastavit se a okamžitě zmizet. Syčící, jedovaté a opeřené svištění, krátké klepnutí hrotu, zabodávajícího se do stromu. Ani o krok dále, člověče, říká to svištění a klepnutí. Pryč, člověče, okamžitě uteč z Brokilonu. Dobyl jsi celý svět, člověče, všude je tě plno, všude neseš sebou to, co nazýváš novou dobou, érou změn, to, co nazýváš pokrokem. Ale my tady nechceme ani tebe, ani tvůj pokrok. Nepřejeme si změny, které přinášíš, nepřejeme si nic z toho, co přinášíš. Svištění a ťuknutí. Pryč z Brokilonu! Pryč z Brokilonu, pomyslel si Geralt. Člověče. Není důležité, jestli je ti patnáct let a prodíráš se lesem šílený strachem a nemůžeš najít cestu domů. Není důležité, jestli je ti sedmdesát let a musíš jít pro chrastí, jinak tě pro neužitečnost vyženou z chalupy, nedají ti najíst. Není důležité, jestli je ti šest let a přilákaly tě květiny modrající se na sluncem zalitém paloučku. Pryč z Brokilonu! Svištění a klepnutí. Za starých časů, pomyslil si Geralt, než vystřelily, aby zabily, ho varovaly dvakrát, možná třikrát. Za starých časů, pomyslel si a vyrazil na další cestu. Za starých časů. Nu což, pokrok. Les nevypadal tak hrozivě, jak byl proslulý. Byl sice dost divoký a obtížně průchozí, ale byla to normální neprostupnost pralesa, ve kterém každý paprsek, každá sluneční skvrna propuštěná větvemi a listnatými haluzemi obrovských stromů byla okamžitě využita desítkami mladých bříz, olší a habrů, ostružinami, jalovci a kapradím, které pokrývalo hustými výhonky pohyblivé močály rašeliny, suché haluze a shnilé kmeny stromů, ty, které prohrály boj, ty, které dožily svůj život. Prales ale nemlčel zlověstným těžkým tichem, které by se spíše hodilo k tomuto místu. Ne, Brokilon žil. Bzučely tu mouchy, pod nohama šelestily ještěrky, prchali duhoví brouci, leskly se pavučiny s tisíci pavouky, datlové rozeznívali kmeny stromů hlasitým klepáním, křičely tu sojky. Brokilon žil. Ale zaklínač se nedal oklamat. Věděl, kde je. Pamatoval si na chlapce s šípem v oku. Mezi mechem a jehličím někdy viděl bílé kosti, po kterých běhali červení mravenci. Šel dál, opatrně, ale rychle. Stopy byly čerstvé. Spoléhal na to, že to stihne, že se mu podaří zastavit a obrátit lidi, kteří šli před ním. Doufal, že není pozdě. Bylo. Druhé mrtvoly by si nevšiml, kdyby nezahlédl sluneční odlesk na ostří krátkého meče, který mrtvý svíral v ruce. Byl dospělý. Prostý oděv tmavošedé barvy ukazoval na nízký původ. Pokud nepočítal skvrny od krve, jež prosakovaly šaty kolem dvou do prsou zabodnutých šípů, byl jeho oděv čistý a nový, nemohl to proto být obyčejný pacholek, Geralt se rozhlédl a uviděl třetí mrtvolu, oblečenou do kožené kazajky a krátkého, zeleného pláště. Země okolo nohou mrtvého byla podupána, mech a jehličí rozryté až na písek. Nebylo pochyb, ten člověk umíral dlouho. Uslyšel křik. Rychle rozhrnul jalovce a spatřil hluboký vývrat, který se za nimi skrýval. Ve vývratu, na odkrytých kořenech borovice, ležel muž mohutné postavy, měl černé, kudrnaté vlasy a stejné vousy, kontrastující s vážným, mrtvolně bledým obličejem. Světlá kazajka z jelení kůže byla rudá krví. Zaklínač skočil do vývratu. Raněný otevřel oči. "Geralte...," zasténal. "Ach, bohové... To se mi snad jenom zdá..." "Freixenet?" podivil se zaklínač. "Co tady děláš?" "Já... Oooch..." "Nehýbej se," Geralt si přiklekl. "Kam jsi to dostal? Nevidím šíp." "Proletěl... ven. Odlomil jsem hrot a vytáhl ho... Poslyš Geralte..." "Mlč, Freixenete, nebo se zadávíš vlastní krví. Máš prostřelené plíce. K čertu, musím tě odtud vytáhnout. Co jste, proboha, dělali v Brokilonu? To je území dryád, jejich svatyně, odkud nikdo živý neodejde. Nevěděl jsi o tom?" "Později...," zasténal Freixenet a odplivl krev. "Později ti to řeknu... Teď mě odtud vytáhni... Ach, krucinál! Opatrněji... Oooch..." "S tím si sám neporadím," Geralt se napřímil a rozhlédl. "Jsi příliš těžký..." "Nechej mě tady," sténal raněný. "Nech mě tu, co se dá dělat... Ale zachraň ji..., u všech bohů, zachraň ji..." "Koho?" "Princeznu... Och... Najdi ji, Geralte..." "Lež klidně, sakra! Snad něco najdu a odvleču tě." Freixenet těžce zakašlal a znovu vyplivl hustou, nitkovitě se táhnoucí krvavou slinu, která mu uvízla na bradě. Zaklínač zaklel, vyskočil z vývratu, rozhlédl se kolem. Potřeboval dva mladé stromky. Vykročil rychle směrem k okraji palouku, kde předtím viděl háj olší. Svištění a ťuknutí. Geralt strnul na místě. Šíp, zabodnutý do kmene ve výši jeho hlavy, měl na konci jestřábí péra. Pohlédl směrem, odkud jasanový šíp přilétl a uhodl, odkud byl vystřelen. Asi padesát kroků od něj byl další vývrat, spadlý strom, trčící vzhůru spleteninou kořenů, stále ještě svíral ve svém objetí obrovské hroudy písčité hlíny. Bylo tam husté tmí a tma, střídající se se světlejšími pruhy březových kmenů. Neviděl nikoho. Věděl, že ani nikoho neuvidí. Zvedl obě ruce, velice pomalu. "Ceádmil! Vá an Eithné meáth e Duén Canell! Esseá Gwynbleidd!" Zároveň uslyšel tiché klepnutí tětivy a spatřil šíp, vystřelený tak, aby ho viděl. Ostře nahoru. Díval se, jak letí, jak zaobluje let, jak padá po křivce. Nehýbal se. Zabodl se do mechu téměř svisle, asi dva kroky od něj. Hned nato se vedle něj zabodl druhý, pod stejným úhlem. Bál se, že další už možná neuvidí. "Meáth Eithné!" zavolal znovu. "Esseá Gwynbleidd!" "Gláeddyv vort!" - hlas, slabý jako závan větru. Hlas, ne šíp. Žil. Pomalu si rozepnul sponu řemene, vytáhl meč a odhodil ho daleko od sebe. Druhá dryáda se tiše vyklonila zpoza jalovci obrostlého kmene jedle, asi deset kroků od něj. Přestože byla malá a hodně štíhlá, kmen vypadal ještě tenčí. Nechápal, jak ji mohl přehlédnout když přicházel. Možná vinou maskovacího oblečení, kryjící mrštné tělo kombinací sešitých útržků tkaniny s množstvím odstínů zeleně a hnědi, polepené listím a kousky kůry. Její vlasy, převázané na čele černou páskou, měly olivovou barvu a tvář byla pokryta hnědými pruhy, namalovanými ořechovými slupkami. Luk měla napnutý a mířila na něho. "Eithné..." začal. "Tháess aep!" Poslušně zmlkl, stál nehybně a držel ruce od těla. Dryáda nespouštěla luk. "Dunca!" vykřikla. "Braenn! Cáemm vort!" Ta, která předtím střílela, vylezla z trní, přeskočila povalený kmen, zručně přeskakujíc vývrat. Přestože tam ležela hromada suchých větví, neslyšel, že by jediná zapraskala pod jejíma nohama. Za sebou, velice blízko, uslyšel lehký šelest, jakoby šumění listí ve větru. Věděl, že třetí má za zády. Právě ta třetí, vystupující rychle ze strany, zvedla jeho meč. Měla vlasy medové barvy, stažené páskou ze síťoviny. Toulec plný šípů se jí pohupoval na zádech. Ta nejvzdálenější, z vývratu, se rychle přiblížila. Její oděv se ničím neodlišoval od oblečení jejích družek. Na tmavých, cihlově červených vlasech nosila věneček spletený z jetele a vřesu. Držela luk, ne napnutý, ale šíp měla na tětivě. "Ťen thesse in maéth aep Eithné Ilev?" zeptala se, když přistoupila blíž. Hlas měla nezvykle melodický, oči velké a černé. "Ess' Gwynbleidd?" "Aé...aesseá..." začal, ale slova brokilonského dialektu, v ústech dryády znějící jako zpěv, mu uvázla v hrdle a dráždila rty. "Hovoří některá z vás normální řečí Neumím příliš dobře..." "An'váill. Vort llinge," přestala. "Jsem Gwynbleidd, Bílý Vlk. Paní Eithné mě zná. Jdu za ní s poselstvím... Už jsem v Brokilonu byl. V Duén Canell." "Gwynbleidd," cihlová přimhouřila oči. "Vatťghern?" "Ano," potvrdil. "Zaklínač." Olivová hněvivě vyprskla, ale spustila luk. Zrzavá se na něho dívala se široce rozevřenýma očima a její, hnědými pruhy pomalovaná tvář, byla úplně nehybná, mrtvá, jako tvář sochy. Ta nehybnost nedovolovala zařadit ten obličej jako hezký nebo škaredý, místo takového ohodnocení se naskýtala myšlenka o lhostejnosti a bezduchosti, ne-li o krutosti. Geralt si v duchu dělal výčitky, že ji tak hodnotí, možná chybně. Uvědomoval si ale, že byla starší než ty dvě, přestože vypadala mladě, byla mnohem, mnohem starší než ony. Stáli kolem nerozhodně, mlčky. Geralt slyšel, jak Freixenet křičí, sténá a kašle. Zrzavá ho také musela slyšet, ale její tvář se ani nezachvěla. Zaklínač si opřel ruce v bok. "Tam, ve vývratu," řekl klidně, "leží raněný. Nebude-li ošetřen, zemře." "Tháess aep!" Olivová napnula luk, míříc hrotem šípu přímo do jeho obličeje. "Necháte ho zdechnout?" nezvyšoval hlas. "Dovolíte mu, jen tak, jednoduše, zadávit se pomalu vlastní krví? V tom případě ho raději dorazte." "Drž hubu!" vyštěkla dryáda, přecházejíc na obecnou řeč. Ale spustila luk a povolila tětivu. Tázavě pohlédla na tu druhou. Zrzka přikývla hlavou, ukázala na vývrat. Olivová tam tiše a rychle přeběhla. "Chtěl bych se vidět s paní Eithné," zopakoval Geralt. "Nesu jí poselství..." "Ona," zrzavá ukázala na medovou, "tě odvede do Duén Canell. Jdi." "Frei... A ten raněný?" Dryáda na něho pohlédla přimhouřenýma očima. Nepřestávala si hrát se šípem, nasazeným na tětivě. "Nestarej se," řekla. "Jdi. Ona tě doprovodí." "Ale..." "Va'en vort!" přestala a zavřela ústa. Pokrčil rameny, otočil se k té s medovými vlasy. ...
fractura