Andrzej Sapkowski Něco končí, něco začíná (Cos sie konczy, cos zaczyna) I. Slunce prodralo svá ohnivá tykadla spárami v okenicích, proťalo komnatu šikmými pruhy světla pulzujícího poletujícím prachem, rozlilo se v jasných skvrnách po podlaze a medvědích kožešinách, které ji pokrývaly, a v oslepujícím záblesku se roztříštilo na přezce Yennefeřina opasku. Yennefeřin opasek ležel na vysokém střevíčku, vysoký střevíček ležel na bílé krajkové kosili a bílá košile ležela na černé sukni. Jedna černá punčocha visela na opěradle křesla vyřezávaného do tvaru hlavy chiméry. Druhou punčochu a druhý střevíček nebylo nikde vidět. Geralt vzdychl. Yennefer se ráda svlékala rychle a živelně. Musel si na to začít zvykat. Nic jiného mu nezbývalo. Vstal, otevřel okenice a vyhlédl ven. Z jezera, hladkého jako tabule zrcadla, stoupal opar, listí pobřežních bříz a olší se třpytilo kapkami rosy, vzdálené louky pokrývala nízká hustá mlha visící jako pavučina těsně nad vrcholky trav. Yennefer se pod peřinou zavrtěla s nezřetelným zamumláním. Geralt vzdychl. "Dneska je krásné, Yen." "Eee? Cože?" "Dneska je krásné. Mimořádně krásný den." Zaskočila ho. Místo aby zanadávala a schovala hlavu pod polštář, čarodějka usedla, prohrábla si vlasy a začala na posteli hledat noční košili. Geralt věděl, že noční košile leží za záhlavím postele; tam, kam s ní Yennefer včera v noci mrštila. Ale byl zticha. Yennefer takové poznámky nesnášela. Čarodějka znenadání zaklela, nakopla peřinu, zvedla ruku a luskla prsty. Noční košile vyletěla zpoza pelesti a povlávajíc volánky jako strašidelný duch se položila přímo do nastavené ruky. Geralt vzdychl. Yennefer vstala, popošla k němu, objala ho a kousla do ramene. Geralt vzdychl. Seznam toho, nač si musí zvyknout, se mu zdál nekonečný. "Chtěl jsi něco říct?" otázala se čarodějka s přimhouřenýma očima. "Ne." "To je dobře. Víš ty co? Dneska je samozřejmě krásně. Dobrá práce." "Práce? Co tím myslíš?" Dříve než Yennefer stačila odpovědět, uslyšeli zdola vysoký, protáhlý křik a zahvízdnutí. Po břehu jezera, rozstřikujíc spršky vody, cválala Ciri na černé klisně. Klisna byla čistokrevná a mimořádně pěkná. Geralt věděl, že kdysi patřila jistému půlelfovi, který ohodnotil plavovlasou zaklínačku podle prvního dojmu a šeredně se spletl. Ciri klisnu pojmenovala Kelpie, což v jazyce ostrovanů ze Skellige označovalo strašného a prchlivého ducha moře, který se někdy převtěloval do podoby koně. Jméno se ke klisně hodilo přímo ideálně. Není tomu tak dávno, co se o tom velice bolestivě přesvědčil jistý hobit, který se ji pokusil ukrást. Hobit se jmenoval Sandy Frogmorton, ale od té doby mu všichni říkali Kobzol. "Jednou si srazí vaz," zabručela Yennefer, pohlížejíc na Ciri cválající ve stříkající spršce, přikrčená, zaklesnutá ve třmenech. "Jednou si ta tvoje bláznivá dcera srazí vaz." Geralt otočil hlavu a beze slova pohlédl přímo do čarodějčiných fialkových očí. "No tak dobře," pousmála se Yennefer, aniž by odvrátila zrak. "Promiň, naše dcera." Znovu ho objala, silně se k němu přitiskla, opět ho kousla do ramene, políbila ho a zase kousla. Geralt se dotkl ústy jejích vlasů a opatrně stáhl čarodějce košili přes ramena. A pak se oba opět ocitli v posteli v rozházených peřinách, ještě teplých a nasáklých sny. A začali se navzájem hledat a hledali se dlouho a velice trpělivě. Vědomí, že se nakonec přece jen naleznou, je naplňovalo radostí a štěstím. Radost a štěstí bylo ve všem, co dělali. A i přesto, že se tak moc lišili, věděli jako vždy, že to nejsou rozdíly, jež by je oddělovaly, ale rozdíly, které je spojují a vážou, vážou tak silně a pevně jako sekerou přitesané osazení krokví a hřebenu, osazení, z něhož se rodí dům. A bylo to jako poprvé, kdy jej uchvátila její oslňující nahota a intenzivní touha, a ji okouzlila jeho jemnost a cit. A stejně jako poprvé mu to chtěla říci, ale on ji umlčel polibkem a laskáním a doslova tomu odebral veškerý smysl. Později, když jí to chtěl říci on, nedokázal ze sebe dostat ani hlásek a ještě později je štěstí a rozkoš zavalily silou hroutící se skály a zůstal jen jeden velký záblesk pod víčky a zůstalo něco, co bylo němým výkřikem, a svět přestal existovat, něco skončilo a něco začalo, něco přestalo a bylo ticho, ticho a klid. A okouzlení. Svět se pomalu vracel do vyjetých kolejí a opět tady byla postel prosycená snem a sluncem zalitá komnata a den... Den... "Yen?" "Když jsi řekla, že den je nádherný, dodalas "dobrá práce". Má to snad znamenat..." "Má," potvrdila a protáhla se zapřená pažemi a zachycená cípů peřiny, takže se jí v tom okamžiku vzedmula prsa tak, až to v zaklínači vyvolalo mocný záchvěv ve spodní části těla. "Koukni, Geralte, to počasí jsme vytvořili my. Včera večer. Já, Nenneke, Triss a Dorregaray. Nemohla jsem přece riskovat, tenhle den musí být krásný..." Odmlčela se a šťouchla ho kolenem do boku. "Vždyť je to přece nejdůležitější den ve tvém životě, hlupáčku." II. Hrad Rozrog, stojící na výběžku uprostřed jezera, se dožadoval generálních oprav, zvnějšku i zevnitř, a to ne od včerejška. Mírně řečeno, Rozrog byla zřícenina, beztvarý shluk kamení hustě porostlý břečťanem, psím vínem, lišejníkem a mechem. Byla to zřícenina stojící uprostřed jezer, bažin a močálů hemžících se žábami, mloky a želvami. Byla to zřícenina, už když byl darován králi Herwigovi. Hrad Rozrog a okolní bažiny byly něco jako doživotní dar - dar na rozloučenou pro Herwiga, který před dvanácti lety abdikoval ve prospěch svého synovce Brenana, odedávna nazývaného Dobrý. Geralt se s bývalým králem seznámil Marigoldovým prostřednictvím, protože trubadúr na hradě pobýval velice často, jelikož Herwig byl příjemný a milý hostitel. Herwiga a jeho hrad Marigold připomněl, když Yennefer všechna místa ze zaklínačova seznamu vyloučila jako nevyhovující. S Rozrogem čarodějka kupodivu souhlasila okamžitě a ani nepokrčila nos. A tak došlo k tomu, že se svatba Geralta s Yennefer měla konat na hradě Rozrog. III. Zpočátku to měla být svatba tichá a neoficiální, ale časem se ukázalo - z nejrůznějších důvodů - že to není možné, takže bylo třeba sehnat někoho s organizačními schopnostmi. Yennefer to samozřejmě odmítla, nelíbilo se jí organizovat vlastní svatbu. Geralt a Ciri, o Marigoldovi ani nemluvě, neměli o organizaci ani potuchy. A tak tím pověřili Nenneke, kněžku bohyně Melitele z Ellenderu. Nenneke přijela okamžitě, a s ní dvě mladší kněžky, Iola a Eurneid. A začaly problémy. IV. "Ne, Geralte," nafoukla se Nenneke a dupla nohou. "Nevezmu na sebe žádnou odpovědnost ani za obřad, ani za hostinu. Ta rozvalina, které nějaký idiot říká hrad, se nehodí vůbec k ničemu. Kuchyně je rozpadlá, taneční sál se dá použít snad jenom jako stáj, a kaple... To v podstatě ani kaple není. Můžeš mi říct, jakého boha ten kulhavec Herwig vůbec uctívá?" "Pokud vím, neuctívá žádného. Tvrdí, že náboženství je mandragora pro masy." "To jsem si mohla myslet," prohlásila kněžka, neskrývajíc pohrdání. "V kapli není ani jedna socha, není tam vůbec nic, nepočítám-li myší bobky. A ke všemu takový zatracený zapadákov. Geralte, proč nechcete mít svatbu ve Vengerbergu, v civilizované zemi?" "Vždyť víš, že Yen je kvadronka a v těch tvých civilizovaných zemích smíšená manželství netolerují." "U Velké Melitele! Jedna čtvrtina elfské krve, to je nějaký problém? Skoro každý má přece nějakou tu příměs krve Staršího lidu. Není to nic jiného než pitomé předsudky!" "Já je nevymyslel." V. Seznam hostů nebyl nijak dlouhý. Snoubenci ho sestavili společně a rozesláním pozvánek pověřili Marigolda. Brzy vyšlo najevo, že trubadúr seznam ztratil dřív, než si ho stačil přečíst. Protože se to styděl přiznat, použil laciného triku a sezval koho se jen dalo. Samozřejmě znal Geralta i Yennefer tak dobře, že na nikoho důležitého nezapomněl, nebyl by to ale on, aby seznam hostů neobohatil o podivuhodný počet zcela náhodných osob. A tak se tam objevil starý Vesemir z Kaer Morhen, Geraltův vychovatel, a s ním i zaklínač Eskel, s nímž se Geralt přátelil již od dětství. Přišel druid Myšilov ve společnosti opálené plavovlásky jménem Freya, jež byla o hlavu vyšší a pár set let mladší než on. Spolu s nimi dorazil jarl Crach an Craite ze Skellige ve společnosti synů Ragnara a Lokiho. Ragnarovi, když jel na koni, dosahovaly nohy skoro až k zemi. Loki zase připomínal jemného elfa. Nebylo na tom ostatně nic divného - byli to sice bratři, ale za matky měli různé jarlovy souložnice. Ohlásil se fojt Caldemeyn z Blavikenu s dcerou Annikou, dosti atraktivní, ale strašně nesmělou dívkou. Dostavil se trpaslík Yarpen Zigrin bez - což bylo zajímavé - obvyklé společnosti vousatých loupežníků, jimi říkal "ogaři". K Yarpenovi se cestou přidali elf Chireadan, jenž měl mezi Starším lidem ne zcela jasné, ale bezesporu vysoké postavení, doprovázený několika málomluvnými elfy, které neznal nikdo. Dorazila i hlučná tlupa půlčíků, z nichž Geralt znal pouze Daintyho Biberveldta, farmáře z Rdesnové Louky, a z doslechu jeho svárlivou ženu Gardenii. V tomto houfu se nacházel i jeden půlčík, který půlčíkem nebyl - slavný podnikatel a kupec Tellico Lunngrevink Letorte z Novigradu, měňavec, doppler, vystupující jako půlčík pod přijatým jménem Dudu. Objevil se baron Freixenet z Brokilonu se ženou, urozenou dryádou Braenn a pěti dcerkami jmény Morenn, Cirilla, Mona, Eithé a Kashka. Morenn vypadala tak na patnáct let a Kashka na pět. Všechny měly ohnivě rusé vlasy, přestože Freixenet byl černovlasý a Braenn medově plavovlasá. Braenn byla viditelné těhotná. Freixenet zcela vážně tvrdil, že to tentokrát musí být syn, přičemž hejno jeho rusých dryád po sobě pokukovalo a pochechtávalo se a Braenn s lehkým úsměvem dodávala, že onen "syn" se bude jmenovat Melissa. Dostavil se Jarre Jednoruký, mladý kněz a kronikář z Ellanderu, chovanec Nenneke. Přišel hlavně kvůli Ciri, do níž se zahleděl. Ciri, jak se roztrpče...
fractura