Střípek ledu Andrzej Sapkowski I. Zdechlá ovce, napuchlá a vzdutá, se ztuhlýma nohama, trčícíma k obloze, se pohnula. Geralt, dřepící u zdi, pomalu vytahoval meč. Dával si pozor, aby přitom nezazvonil o kování pochvy. Hromada odpadků ani ne deset metrů od něj se pomalu vyboulila a zavlnila. Zaklínač se zvedl a vyskočil dřív, než k němu stačila z otevřeného smetiště dorazit vlna smradu. Z odpadků proti němu najednou vyrazilo chapadlo, zakončené oblým, válcovitým, trny naježeným kyjem. Zaklínač se pevně postavil na zbytky rozbitého nábytku, kymácející se na hromadě shnilé zeleniny, po krátkém zabalancování se mu podařilo získat rovnováhu, pak jedním úderem meče odsekl palcátovitou přísavku chapadla. Okamžitě uskočil, teď ale sklouzl z prken a zapadl až po pás do hnojistě. Smetiště vybuchlo, vyrazila z něj hustá, smradlavá sprška, střepy hrníčků, zplesnivělé hadry a světlé nitky kysaného zelí - a zpod nich se vyvalila obrovská hlízovitá masa, beztvará jako groteskní brambor, bijící do vzduchu třemi chapadly a pahýlem čtvrtého. Znehybnělý, ve smetišti uvízlý Geralt, ťal zeširoka a hladce odsekl další chapadlo. Dvě zbývající, silná jako větve starého stromu, na něj tvrdě dopadla a vrazila jej ještě hlouběji do třesaviska. Příšera k němu postupovala, orala smetiště jako na laně vlečený sud. Spatřil, jak tlustá hlíza puká a odhaluje širokou tlamu, plnou velkých, hranatých zubů. Dovolil chapadlům, aby ho uchopila kolem pasu a s mlasknutím vytrhla ze smrduté břečky, aby jej vlekla ke svému tělu, krouživými pohyby se nořícímu do smetiště. Zubatá tlama zuřivě a divoce zaklapala. Zaklínač, přivlečený k té hnusné tlamě, uchopil oběma rukama meč a bodl; čepel se měkce, lehoučce zapíchla. Odporný, nasládlý pach znemožňoval dýchání. Bestie zasyčela a otřásla se, chapadla uvolnila sevření a křečovitě bičovala vzduch. V odpadcích zabředlý Geralt bodl ještě jednou, rovně; čepel odporně zaskřípala na vyceněných zubiskách. Nestvůra zabublala a ztichla, hned nato se ale nafoukla a se syčením na zaklínače vystříkla páchnoucí sliz. Geralt začal prudce hýbat nohama, uvězněnýma ve shnilé břečce, pak se vrhl kupředu, rozrážeje smetí hrudí jako plavec vodu, sekl ze všech sil seshora, celým tělem nalehl na čepel, vnikající do hlízy přímo mezi světle fosforeskující oči. Nestvůra bublavě zanaříkala, roztřásla se a rozlila po hromadě svinstva jako propíchnutý puchýř, z něhož vyrážely nepříjemné závany tepla a smradu. Chapadla se ve shnilotině křečovitě třásla a svíjela. Zaklínač se vyhrabal z husté kase a dostal se na sice nepříliš jistou, ale přece jen pevnější půdu. Cítil, že se mu do boty dostalo něco lepkavého a hnusného, co mu stéká po lýtku. Honem ke studni, pomyslel si, co nejdřív se umýt, zbavit se toho hnusu. Umýt se. Chapadla nestvůry sebou ještě jednou plácla o smetiště a znehybněla. Spadla hvězda, okamžik trvající záblesk, oživující černou, nehybnými světélky posetou oblohu. Zaklínač si nepřál nic. Dýchal těžce, chraptivě, cítil, jak se ztrácí účinek elixírů, vypitých před bojem. Obrovská hromada odpadků, příkře padající od městských hradeb dolů k řece, vypadala ve svitu hvězd docela zajímavě. Zaklínač si odplivl. Nestvůra už byla po smrti. Stala se součástí hromady smetí, kde kdysi žila. Spadla druhá hvězda. "Smetiště," vyslovil zaklínač s námahou. "Hnus, hnůj a hovna." II. "Smrdíš, Geralte," ušklíbla se Yennefer, neodvracejíc se od zrcadla, před nímž si smývala šminky z víček a řas. "Vykoupej se." "Nemáme vodu," řekl, když se podíval do džberu. "S tím si poradíme." Čarodějka vstala a dokořán rozevřela okno. "Chceš raději mořskou nebo obyčejnou?" "Mořskou, aby byla nějaká změna." Yennefer roztáhla ruce, vykřikla zaklínadlo a vykonala rukama krátké, úsečné gesto. Otevřeným oknem najednou zavanul ostrý, mokrý chlad, okenice bouchly a do světnice se syčením vtrhl zelený, nepravidelně kulatý vír. Díže se naplnila rozbouřenou vodou, jejíž vlny narážely na okraje a stříkaly na podlahu. Čarodějka usedla a vrátila se k přerušené práci. "Dařilo se?" otázala se. "Co na tom smetišti bylo?" "Zeugl, přesně jak jsem si myslel." Geralt se stáhl boty, svlékl se a strčil nohu do lázně. "U pekel,Yen, je to studené. Nemůžeš tu vodu ohřát?" "Nemůžu." Čarodějka se naklonila k zrcadlu a skleněnou tyčinkou si něco kápla do oka. "Takové kouzlo je hrozně namáhavé a nedělá mi dobře. A pak, tobě studená voda po těch tvých elixírech jen prospěje." Geralt se nehádal. Hádat se s Yennefer nemělo žádný smysl. "Dělal ten zeugl nějaké potíže?" Čarodějka ponořila tyčinku do flakónku a kápla si něco i do druhého oka; komicky se při tom zašklebila. "Nic zvláštního." Za otevřeným oknem se ozval hluk, hlasité zapraskání lámaného stromu a blábolivý hlas, falešně a neuspořádaně opakující refrén známé obscénní písničky. "Zeugl." Čarodějka sáhla po dalším flakónku z impozantní baterie na stole a vytáhla z něj korek. Světnicí zavoněl šeřík a angrešt. "No prosím, pro zaklínače je dost práce i ve městě, ani se nemusíš tahat po pustinách. Víš, Istredd tvrdí, že je to zákonitost. Každou nestvůru, vyhubenou v lesích a močálech, nahradí něco jiného, nějaká nová mutace, přizpůsobená umělému, lidmi vytvořenému prostředí." Geralt se jako vždy, když se zmínila o Istreddovi, ušklíbl. Začínal už mít plné zuby Yennefeřina nadšení Istreddovou genialitou. A to i když měl Istredd náhodou pravdu. "Istredd má pravdu," pokračovala Yennefer, vtírající si to něco, co vonělo šeříkem a angreštem, do tváří. "Podívej se sám - pseudokrysy v kanálech a sklepích, zeugli na smetištích, škeblice ve znečištěných příkopech a kanálech, taježice v mlýnských náhonech. Není to nejhorší symbióza, nemyslíš?" A ghúlové na hřbitovech, požírající nebožtíky hned druhý den po pohřbu, pomyslel si, smývaje ze sebe mýdlo. Dokonalá symbióza. "Ano." Čarodějka odstrčila flakónky a krabičky. "Ve městě se pro zaklínače najde práce až nad hlavu. Mám dojem, Geralte, že se jednou v nějakém městě usídlíš natrvalo." To by mě nejdřív musel trefit šlak, pomyslel si Geralt. Neřekl to ale nahlas. Nesouhlasit s Yennefer, jak dobře věděl, to byla nejjistější cesta k hádce - a hádka s Yennefer nepatřila k nejbezpečnějším záležitostem. "Už ses umyl?" "Ano." "Tak vylez z toho škopku." Yennefer ani nevstala, jen nedbale mávla rukou a vyslovila zaklínadlo. Voda ze škopku, z podlahy i ta, co stékala z Geralta, utvořila průsvitnou kouli a se zasyčením vyletěla z okna. Uslyšel hlasité žblunknutí. "Ať vás hrom trefí, zkurvysyni!" ozval se z ulice rozzlobený výkřik. "Nemáte kam chcanky vylívat? Ať vás zaživa vši sežerou, aby vás pokřivilo, zdechněte!" Čarodějka zavřela okno. "Do psí mateří, Yen," zachechtal se zaklínač. "Mohla jsi tu vodu hodit kousek dál." "Mohla," zabručela, "jenže se mi nechtělo." Vzala se stolu lampičku a přistoupila k němu. Bílá noční košile, lepící se v pohybu na její tělo, ji činila nadpozemsky krásnou. Víc než kdyby byla nahá, napadlo jej. "Chci se na tebe podívat," řekla. "Zeugl tě mohl škrábnout." "Neškrábl mě. Cítil bych to." "Po těch tvých elixírech? Nesnaž se mě rozesmát. Po těch bys necítil ani otevřenou zlomeninu, dokud bys trčící kostí nezačal drhnout o plot. A na tom zeuglovi mohlo být leccos, i tetanus nebo mrtvolný jed. Kdyby něco, dá se ještě něco dělat. Otoč se." Cítil na kůži něžné světlo lampičky a občasné pohlazení jejích vlasů. "Zdá se, že je všechno v pořádku," konstatovala. "Lehni si, než tě složí ty elixíry. Ty směsi jsou ďábelsky nebezpečné. Pomalu ale jistě se jimi ničíš." "Před bojem si je vzít musím." Yennefer neodpověděla. Opět se posadila před zrcadlo a pomalu si rozčesávala černé, zvlněné, lesklé vlasy. Vždy se česala než šla do postele. Geralt to považoval za podivínství, ale přímo zbožňoval sledovat ji při tom. Měl podezření, že to Yennefer až moc dobře věděla. Najednou mu začala být zima, elixíry s ním dokonale zamávaly, ztuhl mu krk a dole v břiše zavířily mdloby. Tiše zanadával a svalil se na postel, aniž by přitom spustil z Yennefer oči. Jeho pozornost ale připoutal nějaký pohyb v rohu světnice. Podíval se tam. Na pavučinou omotaném jelením paroží, nakřivo přibitém ke zdi, seděl jako smola černý ptáček. Otočil hlavu a pohlédl na zaklínače nehybným žlutým okem. "Co je to, Yen? Kde se to tu vzalo?" "Copak?" otočila Yennefer hlavu. "Á, tohle. To je poštolka." "Poštolka? Poštolky jsou rudohnědé, tahle je černá." "To je čarodějská poštolka. Udělala jsem si ji." "A proč?" "Protože ji potřebuji," odsekla. Geralt už neměl ani otázku. Věděl, že by mu stejně neodpověděla. "Jdeš zítra za Istreddem?" Čarodějka odsunula flakónky na okraj stolu, strčila hřeben do krabičky a zavřela trojdílné zrcadlo. "Jdu. Hned ráno. Proč?" "Nic." Položila se vedle něj, lampičku nezhasla. Nikdy nezhasínala, nerada usínala potmě. Ať už to byla lampička, lucernička nebo svíčka, musela dohořet až do konce. Vždy. Další podivínství. Yennefer měla neuvěřitelně mnoho podivných zvyků. "Yen?" "Copak?" "Kdy odtud odjedeme?" "Nezlob." Prudce popotáhla peřinu. "Jsme tu sotva tři dny a ty se na to ptáš už nejmíň potřicáté. Říkala jsem ti, že si tu musím něco zařídit." "S Istreddem?" "S Istreddem." Povzdechl si a objal ji. Ani neskrýval své záměry. "Hej," zašeptala. "Bral jsi elixíry." "No a co?" "Nic," zasmála se jako nějaký žabec, přitulila se k němu a prohýbala se a zvedala, aby mu usnadnila svléknout jí košili. Úžas z její nahoty mu jako vždy proběhl mrazivě po zádech, zamravenčil v prstech, dotýkajících se její pokožky. Dotkl se rty jejích prsou, která byla tak okrouhlá a něžná a měla tak světlé bradavky, že se od zbytku ňader lišily jen tvarem. Vnikl prsty do jejích vlasů, vonících šeříkem a angreštem. Poddávala se jeho laskání, předla jako kočka a ohnutými koleny třela jeho boky. Rychle se projevilo, že - jako obvykle - přecenil svou odolnost vůči zaklínačským elixírům, zapomněl na jejich nepří...
fractura