Poslední přání Andrzej Sapkowski I. Sumec vystrkoval nad hladinu vousatou hlavu, mocně sebou házel, blýskal bílým břichem, cákal a pěnil vodu. "Pozor, Marigolde!" křikl zaklínač, zapíraje se podrážkami v kluzkém písku. "Drž ho! Mor na tebe!" "Držím..." hekl básník. "Hrome, to je obluda. Leviatan, a ne ryba. To bude masa, bohové!" "Povoluj, povoluj, nebo utrhneš udici!" Sumec zajel ke dnu a prudce se pustil po proudu řeky k zátočině. Šňůra zasyčela, z Marigoldových a Geraltových rukavic se zakouřilo. "Táhni, Geralte, táhni! Nepovoluj šňůru, jinak se nám zamotá do kořenů na dně!" "Ale takhle se utrhne!" "Neutrhne! Tahej!" Shrbeni táhli. Šňůra vibrovala, se sykotem řezala vodu, tříštila ji do kapiček, lesknoucích se v paprscích vycházejícího slunce jako rtuť. Sumec se vynořil, projel těsně pod hladinou - tak se trochu uvolnil. Rychle začali dobírat povolenou šňůru. "Vyudíme ho," zafuněl Marigold. "Zavezeme ho do vsi a necháme strčit do komína. A z hlavy dáme uvařit polívku." "Pozor!" Sumec ucítil pod břichem mělčinu, zvedl z vody polovinu téměř dvousáhového těla. Škubl hlavou, plácl širokou ocasní ploutví, obrátil se a ostře zajel do hloubky. Z rukavic se zase zakouřilo. "Tahej, tahej. Na břeh s ním, s mrchou!" "Povol mu, Marigolde! Praskne šňůra!" "Vydrží, jen se neboj... Z hlavy... polívku..." Sumec, znovu přivlečený blíž ke břehu, se převaloval, házel sebou a vůbec dával s velkou urputností najevo, že nebude tak snadné strčit ho do komína. Voda stříkala na všechny strany. "Kůži prodáme..." vyrážel s námahou brunátný Marigold, oběma rukama tahající napjatou šňůru. "A vousy... Z vousů můžeme udělat..." Nikdo se nikdy nedověděl, co se básník chystal udělat ze sumčích vousů. Šňůra praskla, oba rybáři ztratili rovnováhu a svalili se do mokrého písku. "Aby to šlak trefil!" vykřikl Marigold; až se z rákosí vrátila ozvěna. "Tolik žrádla je fuč! Zdechni, bestie!" "Varoval jsem tě." Geralt si otřepával kalhoty. "Říkal jsem ti, ať ho netáhneš tak silně. Zvoral jsi to, kamaráde. Lempl jsi, ne rybář." "To není pravda," urazil se trubadúr. "Že ta potvora vůbec zabrala, je moje zásluha." "Zajímavé. Ani prstem jsi nehnul, když jsem chystal ty udice. Brnkal jsi na to svoje sladké dřevo a vřískal na celé okolí, nic víc." "Omyl," zaškaredil se Marigold. "Abys věděl, když jsi usnul, sundal jsem z háčku červy a napíchl na něj chcíplou vránu, co jsem našel támhle v křoví. Chtěl jsem vidět, jak se budeš šklebit, až ráno mrchu vylovíš. A zatím na ni zabral sumec. Na tvoje červy bychom chytili hovno." "Chytili," odplivl si zaklínač do vody a začal navíjet zbytek šňůry na dřevěnou vidlici. "Jenomže se utrhl, poněvadž jsi ho táhl jako mezek. A přestaň fňukat, radši smotej druhou šňůru. Slunce už vyšlo, je čas vyrazit. Jdu připravit věci." "Geralte!" "Co ještě?" "Na druhé udici je taky něco... Ne, jenom se zachytila. Hrome, drží za nějaký kámen, nepohnu s tím! Nooo, už to jde... Hele. Koukni, co táhnu. Vypadá to jako vrak kutru z časů krále Desmodea. Jen se na to podívej, Geralte." Marigold, to se rozumí, opět přeháněl. Spletenec zpuchřelých provazců, potrhaných sítí a šlahounů vodních rostlin, který vytáhl z vody, byl vskutku objemný, nicméně do rozměrů říční lodi z časů legendárního krále mu hodně scházelo. Pěvec hromadu rozhrnul po pláži a špičkou boty se v ní přehraboval. V řasách se hemžily pijavky a drobní korýši. "Ha! Vidíš, co jsem našel?" Geralt se přiblížil. Básníkovým úlovkem se ukázala být otlučená kameninová nádoba - něco na způsob dvouuché amfory. Byla zamotána ve staré síti, zčernalá shnilými řasami a olepená vodními slimáky. Kapalo z ní smrduté bahno. "Ha!" zvolal znovu pyšně Marigold. "Zdalipak víš, co to je?" "Jak by ne. Starý džbánek." "Mýlíš se," oznámil mu trubadúr, zatímco klacíkem z nádoby oškrabával ulity a nános ztvrdlého jílu. "Džbán to samozřejmě je, ale určitě kouzelný. Uvnitř sedí džin, který mi splní tři přání." Zaklínač vyprskl. "Jenom se směj." Marigold skončil čištění amfory, naklonil se a opláchl ji v řece. "Ale na špuntu je pečeť na pečeti čarodějný znak." "Jaký? Ukaž!" "Houby," schoval básník džbánek za zády. "Co bys ještě nechtěl? Já ho našel a potřebuji všechna přání." "Nedotýkej se té pečeti! Nechej to!" "Pust, povídám! Je to moje!" "Marigolde, dávej pozor!" "Pche!" "Nestrhávej to! A hrome!" Z nádoby, která během jejich tahanice spadla na zem, se vyvalil červený, světélkující dým. Zaklínač uskočil a vrhl se k jejich tábořišti. Pro meč. Marigold si založil ruce na prsou a ani se nezachvěl. Dým zavířil a utvořil ve výšce básníkovy hlavy nepravidelnou kouli. Ta se zformovala do podoby karikované, beznosé hlavy s velkýma očima a jakýmsi zobanem namísto úst. Měla okolo sáhu v průměru. "Džine," oslovil ji Marigold a dupl patou. "Já jsem tě vysvobodil. Nuže od této chvíle jsem tvým pánem. Má přání..." Hlava zaklapala zobanem. "Utíkej!" vykřikl zaklínač. "Utíkej, Marigolde!" "Má přání," pokračoval básník, "jsou tato: Za prvé, ať co nejdřív trefí šlak Walda Marxe, minstrela z Cidaris. Za druhé, v Caelfu žije komtesa Virginie, která nikomu nechce dát. Ať dá mně. Za třetí..." Nikdo se nikdy nedověděl, jaké bylo Marigoldovo třetí přání. Z ohavné hlavy totiž bleskově vyrostly dva ještě ohavnější pařáty a popadly trubadúra za krk. Marigold zavřeštěl. Geralt se třemi skoky ocitl vedle hlavy, rozmáchl se stříbrným mečem a ťal rovnou přes prostředek. Vzduch zasvištěl, hlava vypustila dým a - vyrostla. Náhle byla dvakrát větší. Zoban, nyní rovněž podstatně větší a hrozivější, zaklapal a široce se otevřel. Vyšel z něj syčivý hvizd. Pařáty zacloumaly zmítajícím se Marigoldem a přimáčkly ho k zemi. Zaklínač složil prsty do znamení Aard a vpálil do hlavy nejvyšší množství energie, jež se mu podařilo zmobilizovat. Při střetu s aurou, obklopující hlavu, se magická energie proměnila v oslepující plamen. Zahřmělo, až Geraltovi zalehlo v uších, rákosím zasvištělo povětří nasáté implozí. Netvor pronikavě zařval, ještě vyrostl, avšak básníka pustil, vznesl se, otočil kolem vlastní osy a mávaje pařáty odletěl nad vodní hladinu. Zaklínač se vrhl vpřed, aby odtáhl nehybně ležícího Marigolda. Jeho prsty zavadily o kulatý předmět, zapadlý do písku. Byla to mosazná pečeť se znakem zlomeného kříže a devítiramenné hvězdy. Nad vodou visící hlava už vyrostla do velikosti stohu sena. Otevřený řvoucí zoban teď rozměry připomínal vrata středně velké stodoly. Příšera natáhla pařáty a vrhla se do útoku. Geralt, nevěda si již rady, sevřel pečeť v pěsti, napřáhl ruku proti nestvůře a vykřikl formuli exorcismu, kterou ho kdysi naučila jistá kněžka. Nikdy ji dosud nepoužil - ze zásady totiž odmítal věřit jakýmkoli pověrám. Výsledek však předčil nejsmělejší očekávání. Pečeť se v okamžení rozžhavila, zasyčela mu v dlani a spálila ji. Olbřímí hlava se zastavila a zůstala viset nad řekou. Chvíli se ani nepohnula, pak zavyla, zaskřehotala a rozplynula se v oblaku dýmu. Dým se srazil v husté mračno, které, vzdouvajíc hladinu, odletělo nečekanou rychlostí proti proudu řeky. V několika okamžicích zmizelo z dohledu, jen po vodě se ještě neslo vzdalující se vytí. Zaklínač se sklonil ke svému druhovi zhroucenému na písku. "Marigolde? Žiješ? Marigolde, hrome! Co je s tebou?" Básník pohnul hlavou, zatápal rukama a otevřel ústa k výkřiku. Geralt zaťal zuby a přimhouřil oči. Marigold měl školený zvučný tenor a obzvláště ve strachu dokázal jeho hlas vytáhnout neuvěřitelné výšky. Leč nyní z pěvcova hrdla vyšel pouze sotva slyšitelný, chraptivý skřek. "Marigolde, co je s tebou? Řekni něco!" "Hhh... Eee... Khee... Khuuurva..." "Bolí tě něco? Co je ti?" "Hhh... Khuu..." "Nic neříkej. Jestli je všechno v pořádku, kývni hlavou." Marigold sešklebil obličej a s námahou přikývl - a hned nato se začal dusit a kašlat, převalil se na bok, zkroutil se a dávil krev. Geralt zaklel. II. "U všech bohů," couvl strážný a spustil lampu. "Co se mu stalo?" "Pusť nás, dobrý muži," požádal tiše Geralt, podpíraje v sedle zhrouceného Marigolda. "Spěcháme. Vidíš přece." "Vidím," polkl zbrojnoš slinu, prohlížeje si básníkovu sinalou tvář a sedlou, zčernalou krev na jeho bradě. "Raněný? Vypadá to dost ošklivě, pane." "Spěcháme," opakoval Geralt. "Jsme na cestě od svítání. Pusťte nás, prosím." "Nemůžeme," ozval se druhý strážný. "Brána je otevřená od východu slunce do západu. V noci nesmí projít nikdo. Do města ani ven. Je to rozkaz. Nikdo, ledaže by měl glejt od purkmistra nebo dokonce od krále. Anebo, kdyby to byl erbovní šlechtic." Marigold zachroptěl, padl obličejem do hřívy a po zaschlém krvavém škraloupu na koňské šíji stekla další rudá stružka. "Lidé," řekl Geralt nejpokorněji, jak dokázal. "Vidíte přece, jak je to s ním špatné. Musím najít někoho, kdo ho dokáže vyléčit. Pusťte nás, prosím." "Nemusíš prosit." Zbrojnoš se opřel o halapartnu. "Rozkaz je rozkaz. Jestli vás pustím, půjdu na pranýř a vyženou mě ze služby, co dám potom děckám jíst? Ne, pane, nemohu. Pomoz svému příteli sesednout a zaveď ho do strážnice v barbakanu. Ošetříme ho a jestli mu je souzeno, do svítání vydrží." "Tady naše ošetření nestačí," zaskřípal zaklínač zuby. "Potřebuje léčitele, zkušeného medika." "Takového byste v noci stejně nenašli," namítl druhý zbrojnoš. "Všechno, co pro vás můžeme udělat, je, že nebudete muset nocovat před bránou. Ve strážnici je teplo a raněného je kam položit, bude mu líp než v sedle. Pojď, pomůžeme ti ho sundat z koně." Ve strážnici bylo skutečně teplo a vcelku útulně. V krbu praskal oheň a za krbem vytrvale vyhrával cvrček. U těžkého dubového stolu seděli nad talíři a džbány tři muži. "Promiňte, páni," oslovil je strážný podpírající Marigolda, "že vás rušíme. Doufám, že nemáte nic proti... Tento rytíř, hmm... A ten druhý je raněný. Myslel jsem..." "Dobře jsi myslel," obrátil k nim jeden z mužů hubenou, ostrou, výraznou tvář a vstal. "Položte ho sem." T...
fractura