Zaklínač Andrzej Sapkowski Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické brány. Šel pěšky, naloženého koně vedl za uzdu. Bylo pozdě odpoledne, krámky provazníků i klempířů už byly zavřené a ulička zela prázdnotou. Bylo teplo, ale ten člověk měl přes ramena přehozený černý plášť. Byl nápadný. Zastavil se před hospodou Starý Narakort, chvilku čekal a naslouchal hučení hlasů. Hospoda byla, jako ostatně v tom čase vždy, plná. Do Starého Narakortu ale nevešel. Vedl koně dál, do dolní části uličky. Stála tam druhá, menší krčma, jíž se říkalo U lišky. Tam bylo prázdno. Krčma neslula právě nejlepší pověstí. Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez pohybu a mlčel. "Přejete si?" "Pivo," odpověděl neznámý. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas. Krčmář otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel. Neznámý nebyl starý, vlasy už měl ale notně prokvetlé. Pod pláštěm měl obyčejnou odřenou koženou kazajku, sešněrovanou pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě v oněch časech nosil zbraň každý, nikdo jej ale neměl pověšený na zádech jako luk či toulec. Neznámý se neposadil mezi nepočetné hosty u stolu, zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Lokl si. "Hledám nocleh." "Nemám," zabručel krčmář, pohled upřený na hostovy zaprášené a špinavé boty. "Zeptejte se ve Starém Narakortu." "Radši bych zůstal tady." "Nemám," krčmář konečně rozpoznal jeho přízvuk. Byl to Riv. "Zaplatím," pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě. A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k šenku. Jeho dva přátelé se postavili na více než dva kroky za ním. "Není tu místo, blboune. Rivskej vandráku," zachraptěl poďobanec. "Takový, jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město." Neznámý uchopil svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to jej ani nenapadlo. Kdo, konečně, měl vůbec Rivy rád? "Každej Riv je zloděj," pokračoval poďobanec, páchnoucí pivem, česnekem a vztekem. "Slyšíš, křiváku?" "Neslyší. Asi má nasráno v uších," řekl jeden z těch vzadu a druhý se zachechtal. "Zaplať a vypadni!" zařval poďobanec. Teprve teď se na něj neznámý podíval. "Nejprv si dopiju pivo." "My ti pomůžem," zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky, zároveň jej chytil za ruku a za řemen, opásaný kolem hrudi. Jeden z dlouhánových přátel zvedl pěst. Cizinec se zatočil a poďobanec se zapotácel. Zasvištěl tasený meč, čepel se zaleskla ve světle kahanců. Zmatek a křik. Někdo ze zbývajících hostů se vrhl ke dveřím. Zarachotily židle, hliněné nádobí hluše narazilo na podlahu. Krčmář s rozechvělými rty hleděl na hrozně rozbitou poďobancovu tvář. Dlouhán s prsty zaklesnutými o šenk padal a mizel z očí, jakoby tonul. Ti dva zbývající leželi na podlaze. Jeden bez pohybu, druhý se třásl v rychle se zvětšující tmavé louži. Vzduchem vibroval mučivý, vysoký ženský vřískot. Krčmář se otřásl, nadechl a začal zvracet. Neznámý ustoupil ke zdi. Stál tam přikrčený, napjatý a ostražitý. V obou rukou třímal meč, jehož čepel kroužila vzduchem. Nikdo se ani nepohnul. Na tvářích hostů se usadila hrůza, znehybnila jejich paže a ucpala hrdla jako studené bláto. Do krčmy vpadli hlučně s řinčícími zbraněmi tři biřici. Museli být někde blízko. V rukou měli kůží opletené hole, ale když spatřili mrtvoly, okamžitě vytáhli meče. Riv se přilepil ke zdi a levou rukou vytáhl z holínky dýku. "Odhoď to!" zařval jeden z biřiců nejistě. "Odhoď to, lumpe! Půjdeš s námi!" Druhý biřic odkopl stůl, který mu zabraňoval dostat se k Rivovi ze strany. "Utíkej pro lidi, Tresko!" vykřikl na třetího, stojícího u dveří. "Není třeba," prohlásil neznámý a nechal meč klesnout. "Půjdu sám." "Půjdeš, pse, ale na provaze!" odpověděl mu ten nejistý. "Odhoď ten meč, nebo ti rozseknu kebuli!" Riv se narovnal. Rychle vsunul čepel pod levou paži a pravou rukou pozvednutou k biřicům, ve vzduchu bleskově načrtl nějaké znamení. Někteří z hostů se zvedli, ostatní se vrhli ke dveřím. Žena se opět divoce rozvřískala. "Půjdu sám," zopakoval neznámý kovově znějícím hlasem. "Vy tři půjdete se mnou. Zavedete mě k místodržiteli. Neznám cestu." "Ano, pane," vykoktal biřic a uklonil se. Nejistě se ohlížeje vykročil ke dveřím. Zbývající dva jej rychle následovali. Neznámý vsunul meč do pochvy, dýku do holínky a vykročil za nimi. Když procházel kolem stolů, zakrývali si hosté tváře šosy svých chalátů. * Wyzimský místodržící Velerad se poškrábal pod bradou. Zamyslel se. Nebyl pověrčivý, přesto se mu ale zrovna nezamlouvalo zůstat s Bělohlavým o samotě. Rak se ale rozhodl. "Odejděte," přikázal biřicům. "A ty se posaď. Ne, sem ne. Tam dál, jestli můžeš." Neznámý usedl. Neměl už ani meč, ani černý plášť. "Poslouchám," řekl Velerad, pohrávaje si s těžkým palcátem, ležícím na stole. "Jsem Velerad, místodržící wyzimský. Co mi chceš, zbojníku? Půjdeš do lochu. Tři mrtví, pokus o uhranutí - to není špatné. To vůbec není špatné. Za takové věci se u nás, ve Wyzimě, naráží na kůl. Já jsem ale spravedlnost sama, a tak tě nejdřív vyslechnu. Mluv." Riv rozepnul kazajku a vytáhl ze záňadří svitek bílé kozí kůže. "Přibíjíte to na rozcestích, na krčmách," promluvil tiše. "Je to, co tu je napsáno pravda?" "Aha," zabručel Velerad, hledě na runy, vyleptané v kůži. "To máš těžké. Škoda, že mě to hned nenapadlo. Jistě, je to ta nejpravdivější pravda. Podepsán je Foltest, král a vládce Temerie, Pontaru a Mahakamu. A tak je to pravda. Jenže - vyhláška je vyhláška a zákon je zákon. Já tady, ve Wyzimě, zastupuji právo a pořádek! Nedovolím žádné vraždění! Jasné?" Riv přikývl na souhlas. Velerad rozhněvaně zasípal: "Zaklínačské znamení máš?" Neznámý opět sáhl do záňadří a vytáhl kulatý medailon na stříbrném řetízku, na němž byla vyobrazena vlčí hlava s vyceněnými tesáky. "Jak se jmenuješ? Klidně si můžeš třeba něco vymyslet, neptám se ze zvědavosti, jen bych rád věděl, jak ti říkat." "Říkají mi Geralt." "Dobrá, tedy Geralt. Podle přízvuku pocházíš z Rivie." "Z Rivie." "No dobrá. Víš co, Geralte? S tímhle," poklepal na vyhlášku, "s tímhle mi dej svátek. Je to vážná věc. Mnoho se jich pokoušelo. Tohle, brachu, není jako nasekat pár lotrům." "Já vím. Je to, pane místodržící, moje práce. A je tu psáno, že odměna činí tři tisíce orenů." "Tři tisíce," našpulil Velerad rty. "A jak se říká mezi lidem, princezna za ženu. I když tohle tam Foltest nenapsal." "Princezna mě nezajímá," prohlásil Geralt klidně. Seděl, ani se nehnul, ruce složeny na kolenou. "Je psáno tři tisíce." "Co jsou to za časy!" povzdechl si místodržící. "Jak prašivá doba! Koho by ještě před dvaceti lety napadlo, i kdyby byl třeba ožralý, že budeme mít takové profese? Zaklínači! Potulní lovci bazilišků! Podomní zabíječi draků a vodníků! Hele, Geralte, můžete ve vašem cechu pít pivo?" "Jistě." Velerad zatleskal. "Pivo!" zvolal. "A tak si, Geralte, přisedni. Mně už je všecko jedno." Pivo bylo studené a pěnilo. "Máme hrozné časy," pokračoval Velerad v monologu a nahýbal si ze sklenice. "Rozlezlo se nám tu pěkné svinstvo. V Mahakamu i v horách se to jen hemží všelijakými strašidly. V lesích dřív vyli jen vlci a teď - přízraky, všelijací hejkalové, všude kam se koukneš nějaký lesní muž nebo něco takového. Víly a polednice kradou po vsích děti, už je toho příliš. Nemoci, o jakých dřív nikdo ani neslyšel. Vlasy se z toho ježí. A teď ještě tohle," strčil do svitku na stole. "Vůbec se nedivím, Geralte, že je po vašich službách taková poptávka." "To je královská vyhláška, pane místodržící," zvedl Geralt hlavu. "Znáte podrobnosti?" Velerad se zhoupl na židli, ruce sepjaté na břiše. "Podrobnosti, říkáš? Jistěže znám. Ne zrovna z první ruky, ale přesto z hodnověrných pramenů." "O to mi právě jde." "Ty jsi ale mezek. Jak chceš. Tak poslouchej." Velerad si lokl piva a ztlumil hlas. "Náš milovaný Foltest nám ještě za vlády starého Medella, svého otce, předváděl, co umí - a že toho bylo požehnaně. Počítali jsme, že jej to věkem přejde, ale on zatím hned po své korunovaci, po smrti otce, starého krále, překonal sám sebe. Ani jsme nestačili zírat. Zkrátka - udělal dítě své vlastní sestře, Addě. Adda byla mladší než on, vždycky drželi spolu, ale nikoho nenapadlo, no snad jen královnu... Prostě, koukáme, Adda najednou s takovýmhle břichem a Foltest začíná mluvit o svatbě. Se sestrou! Sleduješ mě, Geralte? Vznikla hrozně napjatá situace, protože si Vizimir z Novigradu akorát usmyslel za Foltesta provdat svou dceru Dalhu, vyslal poselstvo a my jsme krále museli držet za ruce i nohy, protože chtěl utéct a poslům se vysmát. Chválabohu se to podařilo, jinak by nás Vizimir asi vykuchal. Potom se nám, ne bez Addiny pomoci, měla na bratříčka velký vliv, chlapečkovi podařilo vymluvit rychlou svatbu. No, a Adda pak v předepsané době porodila, jak jinak. A teď dobře poslouchej, začíná to být zajímavé. To, co se narodilo, moc lidí nevidělo, ale jedna z porodních bab vyskočila z okna věže a zabila se, druhá se zbláznila a dodnes se nevzpamatovala. Mám tedy takový dojem, že ten parchant nebyl zrovna nejkrásnější. Byla to holka. Zemřela hned po porodu. Nikdo, jak se zdá, s podvázáním pupeční šňůry nepospíchal. A Adda, na své štěstí, porod nepřežila taky. A pak ze sebe, brachu, Foltest zase udělal hlupáka. Tu potvoru měl spálit nebo, co já vím, zakopat někde v pustině a ne uložit ji do sarkofágu v palácovém podzemí." "Teď už je marné to rozebírat," zvedl Geralt hlavu. "V každém případě měli pozvat někoho z Vědoucích." "Myslíš ty zloděje s hvězdičkami na kloboucích? Ale ano, slétlo se jich tu snad deset, jenže až potom, co se ukázalo, co v tom sarkofágu vlastně leží. A co z něj po...
fractura